Čím je syn starší, je i zvídavější. A tak jsme museli začít dávat věci výš a výš, aby na ně nedosáhl a nezranil se, nebo něco nesnědl. S některými to ale dost dobře nejde. Nemáme nijak velký byt, takže některé musí zůstat tam, kde jsou.
Třeba boty. Ty máme navíc v botníku bez dvířek, takže jediná možnost, jak Olího od nich držet dál, je neustále ho kontrolovat, jestli k nim náhodou nemíří. Jenže vysvětlete ročnímu dítěti, které si boty zamilovalo a staly se mu oblíbenou zábavou, že k nim nesmí?! Vydržel by je přerovnávat z jedné strany na druhou klidně půl dne, takže moje: „Ne, ne, ne! Nesmíš! Ty, ty, ty!“ nepomáhá tak, jak by mělo, ale zároveň si syn už uvědomuje, že dělá něco, co opravdu nesmí. Stejně to ale pokaždé zkusí.
To by ale nebylo ještě tak strašné, že si hraje s botami. Stačí mu pak hned umýt ruce a je to v klidu. Jenže Olímu k tomu i „zachutnaly“! A zvlášť jedny moje, které nosím do špatného počasí a toho největšího marastu, takže si asi dovedete představit, jak vypadají /nestíhám je pokaždé umýt :-/. Olí je ale miluje. Nejvíc mu chutnají podrážky, takže musíme být s mužem fakt na pozoru. Nedávno jsem je ale už odsunula o dvě police výš, takže dobrý, ale synovi to, zdá se, nevadí, hned si totiž vyhlédl další. Nevím, proč si aspoň nevybere boty s podpatkem, které jsem neměla na noze určitě dva roky a i tehdy jsem je nosila jen na výjimečné události, takže by ještě nemusely být tak „jeté“, jako tenisky nebo kotníkáče, které mám teď na noze v podstatě denně.
Potom, co jsme doma uklidili a zajistili všechno nebezpečné, necháváme Olímu volné pole působnosti. Může se pohybovat kdekoliv po bytě, jen nesmí už ke zmíněnému botníku a k toaletě. Odtamtud ho vždy ženeme. Nejlepším pomocníkem se nám v tom stala jeho milovaná mašinka na provázku, se kterou si hraje od rána do večera. Má výbornou vlastnost, jakmile s ní pohnete o jediný milimetr, začne houkat a hrát, takže i když syn „zdrhne“ z pokoje, kde momentálně jste, víte přesně, kde se zrovna nachází. Posledně nás s mužem ale pěkně vypekl. Mašinka hrála z předsíně jak o život a my byli v klidu s tím, že si tam s ní jen jezdí. Zděšení v nás vyvolalo, když jsme tam nakoukli a syn ležel pod botníkem, v pravé ruce mašinku, se kterou pohyboval sem a tam a v puse botu!!! To byl šok… Ihned šel pod vodu, trochu jsem riskovala ukousnutý prst, ale nutně jsem se potřebovala ujistit, že v puse nic nemá, a že všechny nečistoty odstraním. Takže teď i když slyším mašinku hrát, stejně po očku nakukuju, jestli mě náhodou zase nechce „podfouknout“ a nevymyslí nějakou kulišárnu…☺
