Náš syn miluje vláčky. Jeho láska k nim začala před nedávnem, když nás v obchoďáku míjel houkající vláček s nadšenými dětmi a už trochu méně nadšenými rodiči /zřejmě jeli se svými ratolestmi už pátý okruh 
/ a tady se Olí pravděpodobně poprvé zamiloval. Nemohl z něj odtrhnout oči, dokud nezajel za roh. Byl z něho naprosto v transu. Nejvíc mu učarovala kola, na které se snažil ještě sáhnout. Proto, když měl první narozeniny a s mužem jsme mu chystali oslavu, volali naši přátelé, abych jim poradila, co by synovi udělalo radost.
Sešly se mu tak hned dva vláčky, které jsou od té doby jeho nejoblíbenějšími hračkami. Má to jen jeden docela nepatrný háček. Jeden z nich houká a hraje písničku /ale jako pořád!!! / Takže, jen co syn ráno otevře oči, už drnčí s mašinou a odkládá ji večer, když jde spát. 
/ Po tomhle celodenním „koncertu“ jsme s mužem dost „na prášky“. 
Přesto mě vláčky inspirovaly, když jsme i my hledali dárek pro chlapečka našich kamarádů. Darovali jsme mu veselé mašinky Chuggington z Bambule, které možná znáte i z britského seriálu pro děti /myslím, že běží i u nás na Déčku/. Víte, který? Mašinky v něm mluví a myslí a prožívají různá dobrodružství…
Dvouletý klučík si dárek rozbalil a sestavil si takovou dráhu, po které svištěl lokomotivou a několika barevnými vagónky se zvířátky, což nemohlo ujít pozornosti našemu Oliverkovi. Nejdřív se jen zálibně díval na hrajícího se kamaráda, a pak se vrhl rovnou po celé soupravě a začal s ní drandit sám. Po chvíli mu byla dráha už málo a s vláčkem pokračoval po celém pokoji. Vagónky mají točící se kolečka, takže se dá s nimi jezdit kdekoliv, stejně jako s autíčky. Z ukořistěného vlaku byl radostí bez sebe, kterou dával najevo i vítězným zvednutím soupravy nad hlavu. Kamarádi se srdečně smáli a ani jim nevadilo, že si s novou hračkou hraje víc náš Oliver než oslavenec. A mně už je víc než jasné, že tyhle mašinky musíme mít doma taky. Jsou sice až od dvou let!, ale jakmile syn dosáhne správného věku, neváhám. 
