Tak tohle je téma, o kterém se bavil snad už každý z nás. Pro někoho to je scifi, někdo to tak ale doma tak opravdu má. Já bych nechtěla, aby mi někdo vzal možnost starat se o dítě (i když občas v krizi pronesu větu, že snad začnu pracovat 
Ale nebývá to často!) a manžel tvrdí, že to je prostě divné, když je muž doma. Aspoň, že se shodneme, nehádáme se o to a automaticky jsem doma já :)
Nedávno jsem četla článek, kde jeden pedagog řekl: “Otcovská dovolená? To je nesmysl. Může to fungovat u 0,1 procenta rodin, problém je, že si všichni řeknou: Tak to jsme my, to je v pohodě. Ale dítě se rodí z těla mámy a potřebuje mámu. Výchovné styly muže a ženy jsou úplně odlišné. Dítě do tří let potřebuje bezpodmínečné přijetí. Máma ho má ráda, protože je její, a než usne, všechno mu odpustí.” (celý rozhovor je tady pokud vás to zajímá)
A táta to dítě nemá rád? Není jeho?
Samozřejmě, že maminka je jenom jedna. Souhlasím, že výchovné styly muže a ženy jsou odlišné, ale je to špatně? Podle mě jsou pryč doby, kdy se muži o děti neuměli postarat a všechno leželo na ženách. Jasně, že to je individuální, ale vidím to u kamarádek, jejichž partneři péči o dítě dávají levou zadní, vidím to u gayů, kteří vychovávají děti (pochopitelně bez žen) a zvládají to bravurně, ale i u nás doma jsem vypozorovala, že manžel není žádné poleno. Ano – vím, že není na mateřské. Pokud ale není zrovna v práci, dokáže se o dceru s přehledem postarat. Pokud hlídá, udělá vše, co mu ohledně Emilky na seznam napíšu. Co se týče ale rozdělení prací v domácnosti, musím říct, že si to možná dokáže líp zorganizovat než já. Když příchází on domů z práce, někdy to u nás vypadá, jako by vybouchla bomba. Když vcházím já, poté, co on hlídá, je uklizeno. (ano-strašné-vím to) Když ale spolu jdeme někam na delší procházku, věci jako svačinka a pití pro dítě jdou mimo něj. Věřím ale, že kdyby byl s dítětem doma on, nemusela bych se o ně bát. Asi bych to ale obrečela, že jsem celý den pryč a místo, abych se tulila k naší holčičce, chodím do rachoty. 
Brácha mi říkal, že má kamaráda nebo kolegu (teď už nevím) na mateřské. A ten je spokojený jak želva a pořád prý přemýšlí nad tím, co proč ženské pořád tvrdí, jak je to náročné. Prý je mateřská fakt pohoda! 
(prosím vás, nehledejte si ho, abyste ho zabily) Věřím mu, že si to opravdu myslí a asi to bude fakt tím, že ženy a muži k dětem přistupují opravdu jinak. Asi umí malinko víc oddělit tu práci, cit a zábavu. Kdežto my to máme všechno přes emoce a zásadní věc, která nás od mužů odlišuje, je mateřský instinkt. Přeci jen jsme toho prcka nějakou dobu (a nechci říkat 9 měsíců, když je to v podstatě 10 a navíc někdo třeba rodil dřív ) nosily v sobě. V tomhle máme navrch-nebojte!
V každém případě – každého muže, který si na mateřskou troufá a nebojí se dotazů, jestli se náhodou nezbláznil, protože to je ženský úděl, obdivuji. Já si tohle “povolání” chci ale nechat.. Takže to bude vypadat stále stejně: Můj manžel bude dřít a dřít do úmoru a mně se budou lidé pořád ptát: “A co vlastně celý den doma děláš? A kdy plánuješ návrat do práce?” ..a já vám všem, co kladete tyto dotazy odpouštím!!! (pochopitelně bezdětným-protože lidi, co mají děti, se vás na tohle nikdy takhle blbě neptají) Jaký je váš názor?:)
Mimochodem na toto téma se nedávno rozpovídala Miri v článku Jeden docela běžný den jedné matky
Zanechte komentář