Tak tohle je téma, o kterém se bavil snad už každý z nás. Pro někoho to je scifi, někdo to tak ale doma tak opravdu má. Já bych nechtěla, aby mi někdo vzal možnost starat se o dítě (i když občas v krizi pronesu větu, že snad začnu pracovat ;-) Ale nebývá to často!) a manžel tvrdí, že to je prostě divné, když je muž doma. Aspoň, že se shodneme, nehádáme se o to a automaticky jsem doma já :)
Nedávno jsem četla článek, kde jeden pedagog řekl: „Otcovská dovolená? To je nesmysl. Může to fungovat u 0,1 procenta rodin, problém je, že si všichni řeknou: Tak to jsme my, to je v pohodě. Ale dítě se rodí z těla mámy a potřebuje mámu. Výchovné styly muže a ženy jsou úplně odlišné. Dítě do tří let potřebuje bezpodmínečné přijetí. Máma ho má ráda, protože je její, a než usne, všechno mu odpustí.“ (celý rozhovor je tady pokud vás to zajímá)
A táta to dítě nemá rád? Není jeho?
Samozřejmě, že maminka je jenom jedna. Souhlasím, že výchovné styly muže a ženy jsou odlišné, ale je to špatně? Podle mě jsou pryč doby, kdy se muži o děti neuměli postarat a všechno leželo na ženách. Jasně, že to je individuální, ale vidím to u kamarádek, jejichž partneři péči o dítě dávají levou zadní, vidím to u gayů, kteří vychovávají děti (pochopitelně bez žen) a zvládají to bravurně, ale i u nás doma jsem vypozorovala, že manžel není žádné poleno. Ano – vím, že není na mateřské. Pokud ale není zrovna v práci, dokáže se o dceru s přehledem postarat. Pokud hlídá, udělá vše, co mu ohledně Emilky na seznam napíšu. Co se týče ale rozdělení prací v domácnosti, musím říct, že si to možná dokáže líp zorganizovat než já. Když příchází on domů z práce, někdy to u nás vypadá, jako by vybouchla bomba. Když vcházím já, poté, co on hlídá, je uklizeno. (ano-strašné-vím to) Když ale spolu jdeme někam na delší procházku, věci jako svačinka a pití pro dítě jdou mimo něj. Věřím ale, že kdyby byl s dítětem doma on, nemusela bych se o ně bát. Asi bych to ale obrečela, že jsem celý den pryč a místo, abych se tulila k naší holčičce, chodím do rachoty. :wacko:
Brácha mi říkal, že má kamaráda nebo kolegu (teď už nevím) na mateřské. A ten je spokojený jak želva a pořád prý přemýšlí nad tím, co proč ženské pořád tvrdí, jak je to náročné. Prý je mateřská fakt pohoda! :unsure: (prosím vás, nehledejte si ho, abyste ho zabily) Věřím mu, že si to opravdu myslí a asi to bude fakt tím, že ženy a muži k dětem přistupují opravdu jinak. Asi umí malinko víc oddělit tu práci, cit a zábavu. Kdežto my to máme všechno přes emoce a zásadní věc, která nás od mužů odlišuje, je mateřský instinkt. Přeci jen jsme toho prcka nějakou dobu (a nechci říkat 9 měsíců, když je to v podstatě 10 a navíc někdo třeba rodil dřív ;-) ) nosily v sobě. V tomhle máme navrch-nebojte!
V každém případě – každého muže, který si na mateřskou troufá a nebojí se dotazů, jestli se náhodou nezbláznil, protože to je ženský úděl, obdivuji. ;-) Já si tohle „povolání“ chci ale nechat.. Takže to bude vypadat stále stejně: Můj manžel bude dřít a dřít do úmoru a mně se budou lidé pořád ptát: „A co vlastně celý den doma děláš? A kdy plánuješ návrat do práce?“ ..a já vám všem, co kladete tyto dotazy odpouštím!!! (pochopitelně bezdětným-protože lidi, co mají děti, se vás na tohle nikdy takhle blbě neptají) ;-) Jaký je váš názor?:)
Mimochodem na toto téma se nedávno rozpovídala Miri v článku Jeden docela běžný den jedné matky ;-)
