První rozhovor s Lucií Křížkovou jsem pro náš blog dělala přesně před rokem. Připomenout si ho můžete tady: 13. komnata Lucie Křížkové. To byla tehdejší vítězka Miss a nyní moderátorka pořadu Sama doma na České televizi, maminkou ještě čtyřletého Davídka a společně s manželem jachtařem Davidem Křížkem si přáli synovi pořídit sourozence. Dvakrát se bohužel nepodařilo, když Lucka o miminko přišla. Ale ani tak to nevzdala a dnes se rodiče můžou radovat z pětiměsíční princezny Loly. A právě o ní jsme si s Lucií povídaly v dalším rozhovoru, který pro vás poskytla.
Luci, moc mě těší, že se vám to podařilo. Takže dodatečná velká gratulace a hned moje první otázka: Užíváš si to?
„Moc si to užívám. Jsem strašně nadšená a hlavně šťastná, že mám zdravý dítě. Bonusem je, že je to holčička. A že je hrozně hodná. Teda umí si taky zařvat, ale v noci spí a to je strašný plus, protože jsem odpočinutá maminka.“ ;-)
Že to bude holčička, jste nevěděli?
„Ne, nechali jsme se překvapit. Ale ke konci jsem už trošku tušila, protože jsem věděla, že porodní váha bude nižší, než u Davídka. A taky náznaky typu, že jsem si třeba nemusela týden vůbec holit nohy….“
…podle toho se to pozná, že to bude holka?
„Bylo to prostě jiný. Já jsem typ, kterýmu rostou chlupy přes noc, že si fakt musím holit nohy každej den. A když jsem teď byla těhotná, klidně jsem se mohla holit jednou za tejden a to jsem si ještě spíš říkala, že bych asi měla. To jsem u Davídka neznala. A i pleť jsem měla hezkou, což u prvního těhotenství nebylo. To jsem ji měla šílenou a i ramena a záda jsem měla hrozný. Proto jsem si říkala, že by to možná mohlo být opačné pohlaví, že ty hormony možná opravdu fungujou jinak. A když se narodila a viděli jsme, že je to holčička, tak to bylo hrozně fajn. Samozřejmě, kdyby to byl kluk, bylo by to stejně super. Ale nebudu zastírat, že jsem si tu holčičku o malinko víc přála.“ :rose:
Má krásné jméno, říkáte ji Lola. To opravdu existuje nebo je to jen forma nějakého jiného jména?
„Svátek slaví na Ludmilu. V českém kalendáři to není…“
…tipovala jsem, že to bude oficiálně Laura.
„Já vím, že někdo říká Lola Lauře, ale mně přišlo Laura hrozně tvrdý. Když jsme s mužem hledali jména, nevěděli jsme, jestli to bude kluk nebo holka, proto jsme museli najít a mít stoprocentně vybraná jména pro obě pohlaví. A u holčičky jsme si říkali, že by bylo hezký, kdyby začínala na L jako já. Lucinku jsme ale nechtěli a pak jsem jednou v kalendáři našla jméno Lola. Manžel byl zrovna na Novém Zélandu, tak jsem mu psala mailem, co by na to říkal a trnula jsem, protože jsem si říkala, že je to konečně jméno, co by se mi líbilo. A on napsal, že jo, že se mu to moc líbí, že je nadšenej. Nikomu jsme to ale neřekli. Bála jsem se, že by mi to chtěl někdo vymlouvat. Samozřejmě, asi bych si to nenechala vymluvit, ale mrzelo by mě, kdyby mi někdo z blízkých řekl, že se jim to nelíbí a říkala jsem si, že až se dítě narodí a jméno dostane, tak už nikdo nic neřekne. Zvyknou si a taky si myslím, že už by si netroufli. Takže to bylo překvapení.“
A rodila jsi přirozenou cestou?
„Ano a jsem moc ráda, že to všechno dopadlo dobře, že je holčička zdravá. Jen jsem trochu doufala, že to bude rychlejší, že to nebude takový jako poprvé, a že to nebude tak bolet. Ale připomněla jsem si, že to teda bolí dost a časově to bylo podobný jako, když jsem rodila Davídka. V pět hodin mi začala odtékat voda a před jednou hodinou ráno byla malá na světě. A hned jak se narodila, tak jsem na bolest zapomněla. Dalo se to zvládnout a jsem hlavně ráda, že to šlo přirozenou cestou, a že jsem neměla skoro žádné poranění.“
Poprvé jsi rodila císařem?
„Ne ne, taky přirozeně. A taky bez nástřihu, v obou případech, takže jsem za to byla ráda, protože pak se všechno mnohem líp hojí. A hlavně, že Lola byla zdravá. Akorát jsem teď u toho druhého porodu poprosila doktorku a porodní asistentku, aby mi Lolu nechaly a neodnášely ji. Protože v těch porodnicích většinou miminka po porodu odnášejí. Musela jsem podepsat jeden papír, že chci mít Lolu u sebe. Doktorka ji tedy samozřejmě prohlédla a pak mi ji vrátila, takže jsem ji mohla mít hned u prsu a na břiše a bylo to úžasný.“
Manžel byl u porodu?
„Byl. A bylo to dobrý. Říkal ale, že neví, kdo měl větší bolesti. :rose: Vždycky mi totiž mezi kontrakcemi masíroval záda a já mu pořád říkala: „Přitlač! Málo masíruješ!“ Takže on už byl chudák úplně zpocenej a těšil se na kontrakci, že si odpočine. Proto říkal, že neví, koho to bolelo víc. Jestli mě kontrakce nebo jeho ruce. ;-) Ale byl mi velkou oporou a jsem ráda, že jsme společně sdíleli ten emoční okamžik, když jsme se dozvěděli, že je to holčička a že je to zdravý dítě.“
Kde jsi rodila?
„V Plzni. My tam bydlíme, takže zase tam jako Davídka.“
Jak si prožívala šestinedělí?
„Bylo to v pohodě. Až tak moc, že jsem si říkala, že to snad ani není možný. A málokdo mi to chce věřit, protože vždycky ty maminky, kterých děti pláčou v noci i přes den, tak říkají, že maminky, které mají hodné děti, si vymýšlej. Ale ona už v porodnici byla moc hodná. Sestřičky mi říkaly, že je to zlatý miminko, protože pořád jenom spala. Vlastně skoro pořád, takže jsem ji musela pokaždé na kojení budit. Ale doma jsem ji už nebudila. V porodnici říkaly, že ji teda musím budit po třech hodinách. Tak jsem říkala, dobře,…ale doma jsem ji už nechala a od narození se mi budí tak jednou dvakrát. A u kojení zase usne a spí dál. Takže manžel častokrát ani nezaregistruje, že se v noci něco děje. Musím to zaťukat, fakt je zlaťoučká.“
S kojením nebyl problém?
„Nebyl. Já jsem i s Davídkem měla mlíka dost. Zase až moc si myslím, protože ta laktace se mi ten čtvrtý den, když jsme šli z porodnice, spustila takovým způsobem, že mě vlastně spodek vůbec nebolel, ale bolel mě vršek, ale strašně. Já jsem měla prsa snad pětky. Strašně mě bolely. Takže jsem i trochu odsávala, aby se mi ulevilo. Pak se to za nějaké tři čtyři dny srovnalo a po čtrnácti dnech to bylo už v pohodě. Ale ten začátek s těma prsama, to kdo nezažije, tak je to fakt strašný. Ale já jsem za kojení ráda. Komu to jde, tak je to velká výhoda.“
Je Lola ta tatínkova holčička, užívá si to manžel?
„Manžel byl naštěstí při porodu doma, ale teď mu začala sezóna, tak je doma hrozně málo. Myslím, že ho to jednou bude mrzet, že si to bohužel zatím moc neužívá. Ale já jsem se vrátila poměrně rychle zpátky do televize, asi už po třech a půl měsících, a když jsem vysílala, tak v tu dobu hlídal on a měl možnost si malou užít. Já jsem se chtěla vrátit, protože jsem věděla, že budu mít do léta službu jen párkrát a teď už máme zase přes prázdniny volno a začínáme zase až v září. A věděla jsem, že kdybych se poprvé vracela až v září, že ta pauza bude moc dlouhá. Ono v téhle profesi moderátorství, já to viděla na sobě po porodu s Davídkem, člověk hrozně rychle ztrácí slovní zásobu, a jakmile není v tom svým, tak strašně zapomíná a věděla jsem, že by ten návrat byl mnohem horší. A hlavně, že i potřebuju někam na chviličku vypadnout, nemyslet na to, co je doma a vracet se domů odpočatá a s novou energií. A právě jsme se s manželem domluvili, že ty dny, kdy budu vysílat, tak on bude hlídat, takže pro něj je to taky super, že si tu svoji holčičku užije. Že mu nestojím za zády, a když se něco stane, tak si musí poradit sám. Takže na sebe může být pyšnej, že to dobře zvládne. Sem tam mám ještě nějaké moderování, ale to jsou akce, kde si můžu vzít obě děti s sebou, nebo je to práce maximálně na dvě hodiny, protože s hlídáním je to komplikovanější. Buď může hlídat manžel, který ale doma teď skoro není. Anebo moje maminka, která je skvělá, ale ještě pořád pracuje a teď bohužel, jak nemáme tatínka, tak není ani mobilní.“
A co Davídek, jak přijal sestřičku?
„Myslela jsem si, že když už mezi nimi bude pětiletý rozdíl, že na to bude líp připravenej, ale žárlivost tam byla. Tedy pro mě to bylo komplikovanější i v tom, že…já jsem mu předem všechno vysvětlovala, co nastane, že miminko potřebuje péči, ale přece jenom pro dítě, který bylo zvyklý, že cokoliv potřebovalo a řeklo si o to, tak to dostalo, je to těžký. Teda, ne, že by byl rozmazlený, ale když řekl: „Mami, mám hlad, můžeš mi dát něco k večeři?“, tak jsem mu šla udělat večeři. Ale, když to řekne teď, tak mu třeba řeknu: „Davídku, teď kojím, musíš vydržet.“ A to v něm vzbuzuje strašnej vztek. Takže to bylo, že třeba po mně něco chtěl a říkám mu: „Nemůžu, kojím, nemůžu,…,“ takže během jednoho dne získal pocit, že vlastně už to nebude jako dřív a tak to bylo ze začátku trochu komplikovanější. Nicméně on ji miluje, pořád ji chce pusinkovat, chovat, což teď už je přijatelnější, protože udrží hlavičku, tak už to není tak nebezpečný. A bude to snad lepší a lepší. Věřím, že to bude nakonec takovej ten brácha opatrovatel. Ale jak říkám, začátek nebyl úplně jednoduchej.“ :heart:
Děkuju za rozhovor!
Zdroj foto: osobní archiv Lucie Křížkové
