Nikdy nebudu dítěti….

Kolikrát jste si, ještě než jste měli děti nebo než jste dospěli do totálně zoufalých situací, říkali, že nikdy nebudete dělat věci tak nebo onak? Mám pocit, že já asi milionkrát. Jenže rodič míní, dítě mění. Já mám hnedka tři zásadní, které jsem porušila lusknuttím prstů.

1.) „Nikdy dítěti nekoupíme tablet!“ říkali jsme oba s manželem.

• tohle jsme prohlašovali ještě jako bezdětní, když jsme byli před pár lety na dovolené na Kapverdách. Byli jsme v restauraci na večeři a u vedlejšího stolu seděla čtyřčlenná rodina. Táta, máma a dvě děti. Všichni do jednoho měli tablet! Táta si tam něco ťukal, máma si pouštěla film, jedno dítě se dívalo na pohádky a to druhé si na něm hrálo nějaké hry. Byli jsme z toho úplně v šoku! O pár let později …. Na naší první dovolené, poté, co dcera házela kameny po lidech, protože se v restauraci nudila se na mě manžel podíval a s vážným výrazem ve tváři řekl: „Pamatuješ na Kapverdy? Je ti jasný, že musíme ten tablet koupit?“ (nemluvím o tom, že takový dětský s tlačítky a písmenky už dostala od tety Miri a jejího muže) Jen podotýkám, že my s manželem se bez něj i nadále obejdeme a budeme si spolu u večeře v restauraci radši povídat. A co se Emilky týče, té jsme ho zatím stále nekoupili. Ale ono to přijde až podlehneme při nějaké krizi jako byly ty kameny… (více v článku, který jsem vydala nedávno První dovolená: Když se z dítěte stane raubíř)

2.) „Rozhodně jí nebudeme pouštět televizi na zabavení,“ shodli jsme se s mužem.

• Ano, patříme s manželem k těm, co říkají takové ty trapné věty jako: „To za nás jsme si hráli a lítali venku, nekoukali jsme moc na televizi. Dnešní děti mají jen videohry (samozřejmě ne ty roční), mobily (ten samozřejmě až bude ve škole taky pořídíme, aby kdykoliv mohla zavolat, kdyby se něco dělo, nebo spíš, abych já hystericky kontrolovala, jestli je ok) a sedí pořád u televize.“ A tady už se k tomu dostávám. Jako roční holčička tam pochopitelně nesedí 24h denně. Sedí tam, když potřebujeme a není tomu vyhnutí :wacko: „Tak jsem jí prostě pustila Dava a Avu, abych stihla dodělat ten oběd!“ hlásím manželovi. „Zlato, potřebuju to dodělat, tak jí pustim prostě Dava a Avu!“ hlásí občas pro změnu manžel.

3.) Rozhodně to nebude takové to dítě, které může úplně všechno!

• Taky šílíte z toho, když vidíte rodiče s uječeným dítětem, které ne a ne přestat, rodiče ho přemlouvají, slibují hory doly, aby bylo potichu a přitom vy si v první vteřině řeknete: „To je ale smrad!“ No tak tohle mi, jako bezdětné, projelo hlavou snad pokaždé, co jsem viděla hysterické dítě. Prý to čeká většinu z nás a prý nepomáhá NIC. Jakože fakt NIC!!!! Máte prý to dítě nechat vyřvat, vyvztekat, i kdyby dělalo scénu v obchoďáku plném lidí. (mimochodem o takové hysterii se zmiňovala v rozhovoru moderátorka TV Nova Kristina Kloubková tady) Emi naštěstí v této vztekací fázi zatím není, i když pár hysteráků už jsme taky měli. Už teď jsme se ale s mužem přistihli, že často ustupujeme jen proto, abychom měli klid. „Hele tak jí to nech! Jinak bude strašně řvát!“ nebo „Já jsem ji nechala s tím hrát, protože dnes fakt nemá na nic náladu a chci aspoň chvilku na to, uvařit si kafe.“ Jsem na nás ale stejně pyšná, protože ještě pořád jsou věci, na které umíme říkat NE.

Jak jste na tom vy? A máte nějaké další věci, co jste odmítali dělat a děláte je? ;-)