„Chci tě! U tebe nebo u mě?!“ Tohle jsou podle mě dvě věty, které si mezi sebou píšou lidi, kteří spolu začínají chodit.. Všechno je růžové, přitažlivost neskutečná, motýli v břiše přemnožení tak, že byste je nejradši postříkali repelentem, popřípadě ho vypili, aby měl nějaký účinek a to zaláskování je pro spoustu lidí kolem tak otravné, že na stupnici jedna až deset, by vám dali s chutí deset, ve výjimečných případech i jedenáct! Tak a teď skočím o pár let dopředu, když se pár dopracuje ke svatbě a dítěti. Ano, samozřejmě si píšete, že se na sebe těšíte až dorazí muž z práce. Mezi ťuťuňuňu zprávami ale už máte ale i esemesky typu: „Čekáme na hnědáka!“ (a tím nemyslím koně, ale čekání na to, než se dítě poprvé vykadí do nočníku) Abych ale nepřeskakovala, začnu pěkně od začátku. ;-)
Když už je Emilce rok, říkali jsme si s manželem, že bychom jí konečně měli naučit chodit na nočník. Dítě se má začít dávat na nočník prý hned poté, co se probudí. Po probuzení prý děti totiž čůrají do pěti minut. Pak k tomu říct nějaké heslo a dítě bude pak vědět. (snad!)
No.. Co asi může být složité na tom, dát dítě na nočník?! (já bláhová!!) Asi před čtrnácti dny jsem to zkusila… Už to vím. A teď vůbec neřeším to, že se žádné čururů, lululu nebo čurymury chcete-li, nekonalo! Vůbec mě nenapadlo, že by dcera mohla mít problém s nočníkem! Mohlo mi ale vlastně dojít, že pohodlný houpací plyšový lev to není. Že to je kus plastu, který se jí po delší době přilepí na nožky a bude tam mít otisk. A taky že jo. Odměnou za to posazení do nepohodlí, mi byl hysterický řev! Nelámala jsem to tedy přes koleno, dala jí pauzu dva dny, aby se vzpamatovala a neutrpěla doživotní újmu nebo si nevytvořila třeba fóbii na nočníky (stát se může všechno) (spíš jsem ty dva dny ale potřebovala já), jednoho krásného rána ji tam znovu posadila, pustila jí její oblíbené pohádky a …. Opět řev.
Pak jsem si dala týden pauzu a sbírala síly na další pokus. No a jedno ráno se Emi vzbudila a manžel zavelel, že jdou na nočník! Najednou slyším oslavně: „Zlatooo, Zlatooo, pojď sem!! Vyčůrala se!“ ..a protože máme nočník, který hraje oslavné písničky, když dítě udělá bobek nebo do něj načůrá, hrály nám k tomu oslavné (vím, že to slovo sem píšu už potřetí, ale bylo to fakt jako ohňostroj na Silvestra) čůrací písně! Manžel byl šťastnej jak blecha, že jsem ho takhle fakt dlouho neviděla! (tak šťastnej není ani tehdy, když hraje FIFU na Xboxu) Až mě to pobavilo! Neskutečné, jak se mění priority!
Co mi ale vrtá v hlavě, je to, že vůbec nechápu, jak je možné, že ji tam prostě posadil a nebrečela mu. Vždyť já měla odměnou řev větší než výšky Stevena Tylera z Aerosmith a jestli na něj Emi výškama nedosáhla, přinejmenším měla tu pusu dokořán v tom šíleném záchvatu stejně velkou jako on. (jen teda doufám, že je o hodně hezčí nez Steven a taky, že nebude fetovat jako on)
Díky naší dceři se hodně nových věcí učím. Tedy i posazování Emi na nočník! Vzhledem k tomu, že manžel, hrdina, kterému se to povedlo okamžitě, odjel do práce, nechtěla jsem vypadat jako amatér a zkusila jsem to tedy hned po dopoledním spaní. Trochu se cukala, ale nakonec jsem k ní šoupla krabici s hračkami. Do dvou minut nočník hrál. Kdybych měla trubku na fanfáry, myslím, že bych to dala jako profík, i když jsem ji v životě nedržela v ruce! A tak jsem si říkala, že udělám radost i manželovi! Poslala jsem foto Emilky na nočníku a text: „Tak už zase hrajeme!“ Muž poslal obrázek tleskajících rukou ( a nevím, proč jsem si ho okamžitě představila, jak tleská, i když jsem ho za celý náš vztah nikdy neviděla to dělat-tedy, když nepočítám divadlo) a k tomu napsal: „To je šikulka! Pochválila jsi ji co nejvíc?“
Samozřejmě, že pochválila! Jenže já šla ještě dál! Prostě jsem ho musela trumfnout a vypadat, že taky za něco stojím! Po obědě jsem si všimla, že se Emi začíná nějak kroutit. Posadila jsem ji znovu na nočník, hned před ní postavila plnou krabici hraček a poslala foto manželovi s textem: „Makáme na hnědákovi!“ Během pěti minut nočník hrál. Tady už jsem byla ovšem nadšená (minimálně z poloviny jako muž ráno) a přemýšlela jsem, komu všemu mám fotku toho hovna poslat! Nakonec jsem se udržela a následně jsem spamovala opět muže: „Teda takovou radost z hovna jsem snad v životě neměla!“ Muž: „Je nejlepší! Krásná šiška!“
No a pak jsem si vzpomněla na to, že jsme si kdysi psávali úplně jiné konverzace – viz začátek tohoto článku!!! Naštěstí ale pro nás a náš vztah jdeme zítra slavit dvouleté výročí od naší svatby a v restauraci si dáme od podobných témat určitě pauzu. Za prvé by to bylo dost nechutné a za druhé – nejsme přece magoři – i když si to možná po přečtení tohoto článku (minimálně o mně) myslíte. ;-)
