Tak se mi zdá, že si občas ,ten´, který určuje, jaký bude mít člověk den, vybírá konkrétní osoby, na kterých zkouší, co všechno jejich nervy vydrží. Mě si vybral zřejmě v pátek, jinak si to nedovedu vysvětlit.
Měli jsme s Oliverkem babyogu (zmínila jsem ji už v tomhle článku Babyoga? A proč ne! Nachne vás i vaše miminko…). Pobalila jsem věci na cvičení, plíny, podložky, náhradní oblečení, nakojila jsem malého, mezitím jsem pobíhala po bytě a v jedné ruce držela makeup, v druhé řasenku. Snažila jsem se ze sebe udělat člověka. Nechtěla jsem, aby lidi na ulici utrpěli šok. 
Co jsem už ale nestihla, byla snídaně. „Nevadí, něco si po cestě koupím,“ dělala jsem si ještě iluze.
Vzala jsem vajíčko a kolečka od kočárku. Od parkoviště na babyogu to máme jen kousek, tak kočár nebyl potřeba. Až později jsem zjistila, jaká chyba to byla.
Všechno jsem to naskládala do auta, připoutala jsem Olího, což se mu v teplé kombinéze a čepici vůbec nelíbilo (v nevytopeném autě to ale jinak nešlo) a zpocená až bůhví kde, jsem nasedla na místo řidiče, že vyrazíme. Ufff. Jen co jsem ale vyjela, přišlo mi divné, že i na pátek je na silnicích až podezřele moc aut, takže jsem jela celou cestu krokem (nelítám jako šílená a co jsem se stala mámou, tak jsem opatrná o to víc, ale kdybych šla snad vedle auta pěšky, byla bych tam dřív 
). Při pohledu na hodinky jsem se už dopředu rozloučila se snídaní.
Hladová a žíznivá jsem na poslední chvíli dorazila na jógu. S kručením v žaludku jsem zvládla celou lekci a těšila se, jak si dám někde pořádný gáblík, vypiju na ex litr čehosi a pojedeme za kamarádkou, se kterou jsem měla schůzku na druhém konci Prahy.
Když jsem vešla do obchodního centra, ženský hlas z éteru nabádal návštěvníky, aby rozhodně nikam neodjížděli, neboť nastal dopravní kolaps a je zablokován výjezd z parkoviště. „Zase to přehánějí,“ říkala jsem si. Nepřeháněli, bylo to ještě horší! ,Black Friday´ a vánoční horečka udělaly své. Všude stála nastartovaná auta a nehnula se z místa. Málem mě trefil šlak. Vzala jsem parkovací lístek a šla jsem si ho, na radu paní z ,rozhlasu´ nechat potvrdit na místní správu, abych nemusela platit parkování, když už jsem tam nechtěně ,skejsla Nezbývalo nám, že se s Olím vrátit do obchoďáku a čekat. Čuchat v garážích ten ,smrad´ z aut jsem odmítla.
Pořád jsem se ještě nenajedla. Oliverek se začal hlásit o jídlo. Sice na kojení na veřejnosti moc nejsem, ale co se dalo dělat. Vzala jsme zavděk jediným volným místem u stolu v jedné kavárně, u kterého seděl už jeden starší pár. Nevadilo jim to, naopak se dali se mnou do řeči, což ve chvíli, kdy kojíte, není úplně ideální. Když byl malý najedený, objela jsem dokola třikrát všechny obchody, uspala jsem ho ve vajíčku (v tu chvíli jsem litovala, že jsem nevzala kočár 
), postěžovala jsem si manželovi do telefonu na lidi, kteří přijeli rozprášit peněženku, a kvůli kterým trčíme v obchoďáku i my a zašla se podívat, jestli se to v garážích už hýbe.
Hurááá! Už to jede. Naložila jsem Oliverka do auta, kolečka do kufru, naházela jsem tam zbytek věcí a šťastná, že už budu venku z toho výfukového pekla, jsem dojela k závoře, kam jsem do automatu vložila lístek. Přístup zakázán! „COŽE?! Mě snad švihne!“, zasyčela jsem mezi zuby. Za mnou stálo asi dva milióny aut a já úplně viděla ty bubliny myšlenek nad každým tím řidičem: „To jsem si mohl myslet. No jo, blondýna a ještě řídí! nebo „Proč ta ,kráska´ leze vůbec za volant!“ No, nebyly to hezké představy. 
Zazvonila jsem na zvonek, kde mi kdosi oznámil, že si musím přijít pro jiný lístek. V tom se to ve mně začalo vařit. Dotyčnému jsem oznámila, že rozhodně nikam nejdu, že mám v autě malé dítě a ať to vyřeší otamtud. Po chvíli přemlouvání a cukání se mi otevřela závora a já mohla KONEČNĚ vyjet. Sraz s kamarádkou jsem ale zrušila a vyrazila už směr domov.
Když pominu, že tunel, kterým jsem se rozhodla jet kvůli rychlejší cestě, se chvíli předtím ucpal kvůli nehodě, a ve kterém jsme strávili asi další hodinu na místě, jsem přijela domů. Vynesla jsem opět všechny věci z auta, malého jsem vzala do náručí, položila ho na postel a svalila jsem se vedle něj. Totálně vyčerpaná, ale s pocitem vítězství, že jsme to nakonec zvládli. A ten hlad…ten mě úplně přešel!
