Jsou dny, které si navždy uchováte v hlavě. Jedním z těch, které si budu pamatovat já, je 14. listopad 2015. Loni, v tento den, mě potkalo velké štěstí. Zjistila jsem, že jsem těhotná. Po dlouhých letech snažení se o miminko (ti z vás, kteří čtou náš blog od začátku, vědí, že mi k tomu pomáhala i moderní medicína, psala jsem o tom zde: Dítě ze zkumavky? 1. část a Dítě ze zkumavky? 2. část) byl můj test pozitivní. Už nevím, jak dlouho jsem sledovala dvě čárky, z nichž jedna sílila každou vteřinou. Nemohla jsem uvěřit, že to opravdu vyšlo, a že i já budu moc být v životě mámou. To, po čem jsem každou noc snila a za co bych už dávno dala všechno na světě, kdyby to bylo jen trochu možné. Už jsem se skoro smiřovala s tím, že osud mě do téhle role asi ,neobsadí´.
Pokaždé, když pokus o děťátko nevyšel, bych se nejradši zavrtala někam hluboko pod zem. Pozitivní myšlení u mě kleslo na bod mrazu a totálně ho převálcovalo to negativní. Dvě čárky mě ale loni ,nakoply´ tak, že jsem dala černým myšlenkám okamžitě sbohem a rozhodla jsem se, že už je ten pravý čas, sejít z té krkolomné cesty a úspěšně zdolat cílovou rovinku.
Nebylo to jednoduché, ale nebylo to nemožné. Pravidlo, kterým jsem se celé těhotenství řídila, znělo: „Nevzdat se, ani kdyby čert na koze jezdil.“ A tak se i stalo. V červenci jsem porodila syna Olivera Maxmiliána. Od té doby za něj denně tam nahoru děkuju a denně si opakuju, jak důležité je, být optimistou… :heart:
