Přesvědčila jsem se, že lidem kolem nás nejsou mámy s dětmi rozhodně lhostejné.
Po porodu mě čekala návštěva zubaře. V těhotenství jsem nemohla podstoupit kontrolní snímky, které bylo teď nutné udělat. Vypočítala jsem, kdy budu mít čas mezi kojením a objednala se. Oliverka jsem brala s sebou, protože zubaře nemám zrovna za rohem a nestihla bych se vrátit. Sestřička mě ujistila, že to bude maximálně na deset minut, ale že jsou přede mnou ještě objednáni další lidé a neví, jak dlouho může ošetření u nich trvat. A že prý to vymyslíme na místě.
Představovala jsem si, že vstupuju do čekárny, sestřička mě rovnou volá na řadu a po deseti minutách strávených na křesle, odcházím s ,nasazeným úsměvem č. 9´, jak jsem to všechno skvěle naplánovala, a že můj chlapeček může jíst načas. Představa, že něco z toho bude jinak, pro mě neexistovala. Doslova jsem hypnotizovala dveře od čekárny, aby zůstaly celou dobu zavřené a nikoho nenapadlo, přijít s bolavým zubem. :scratch:
Dobrá nálada mi dlouho nevydržela. Přede mnou byli ještě tři lidé. „To nemůžu stihnout, ani kdybych nazpátek letěla tryskáčem,“ brblala jsem si. Olí se mezitím probudil a spát se mu už nechtělo. „Takže, nejen, že nestihnu kojení, ale ještě bude vedle mě chudák plakat, protože tomu je nějaký maminčin zubař úplně ukradený,“ pokračovala jsem.
Seděla jsem v čekárně a nervózně si klepala nohou. Přemýšlela jsem nad záložním plánem. Proti mně seděl jeden starší pár, který mi děsně připomínal moji babičku s dědou. :heart: Vypadali tak spokojeně. Vycítila jsem, že mě oba celou dobu pozorují, aniž by řekli jediné slovo. Najednou vyšla sestra a volá jejich příjmení. Užuž jsem se chtěla přeobjednat, když v tom mi ta milá žena povídá: „Mladá paní, běžte před námi. Máte tady miminko, tak ať nečekáte dlouho.“ Dvakrát jsem se musela ujistit, že se mi to nezdá, a že opravdu můžu. Oba souhlasně kývli a poslali mě dál. :rose: A tak jsem, díky těmto laskavým lidem, zvládla vyřídit zubaře i nakojit Oliverka včas. :heart:
Máte podobnou zkušenost? Podělte se s námi o ni… ;-)
