Rozlepujete oči, víte, že dítě pokňourává, odhodláváte se vstát, abyste v noci ten váš zázrak nakrmily. Tak jako pokaždé bylo něco málo po páté hodině ráno. Jako v mrákotách jsem brala dcerku do náručí, šla jí přebalit a pak nachystat Nutrilon.
Během mé služby se nic zásadního nestalo. Tedy až na jednu věc. A když se nad tím zamyslím, vlastně byla i dost zásadní. Mažu tedy první větu ve druhém odstavci! Přebalila jsem, nakrmila a pak přišla část, u které se někdy zdržím déle, jindy je to vteřina. Čekání na odříhnutí. Chodila jsem s dcerkou sem a tam, sem a tam a ani jsem nespěchala zpátky do postele. Vzhledem k tomu, že už jsem byla docela probraná, ani jsem neměla potřebu znovu ulehnout a tak jsem se v duchu začala nad Emilkou rozplývat.
Říkala jsem si, jaké to je štěstí, že ji máme a protože poklimbávala, napadlo mě, co se jí asi tak zdá. Opírala se o mě hlavičkou a těma malýma ručičkama, dlaně hezky roztažené u mě na hrudníku, najednou se usmála a já si říkala, co se asi tak malému miminku může honit hlavou. A v tu chvíli to přišlo!!! Ta malá ručička, která vypadala tak nevinně, najednou začala skládat prstíky do dlaně a zbyl vystrčený jen jeden. Myslím, že dokážete asi uhodnout který to byl. Ano – PROSTŘEDNÍČEK!!!!! To nevinné stvoření, co si pochrupávalo u mě na rameni, na mě v pět ráno ukázalo tím malým prstíkem prachsprostého fakáče! 
Jsou jí skoro 4 měsíce! To začala brzy. Nechci vidět, co přijde v pubertě 
