Možná budu znít trochu jako alkoholik, ale pamatuju si, jak jsem se těšila až si dám skleničku a až se poprvé po dlouhé době opiju. Jen pro ujasnění – až nebudu těhotná, až nebudu kojit. No a představte si, že když ta možnost přišla, dala jsem si jen decku vína, abych měla čistou hlavu až se vrátím k dceři.
Při jiné příležitosti jsem si dala skleniček už víc, ale stejně jsem pořád byla ve střehu, abych nebyla moc ovíněná. Stejně už jsem to po třetí skleničce cítila.
No a vrchol přišel před pár týdny, když jsem byla u rodičů na Moravě. Koupili mi moc dobou Pálavu. Víno, které miluju! A víte, co se stalo? Nebyla jsem schopná tu lahev za celých šest dní, co jsem tam byla, dopít. “My tě nepoznáváme,” říkali naši. Až mě to pobavilo – jako bych snad pila před těhotenstvím první ligu nebo co! Je ale pravda, že když došlo na dobré víno, dala jsem si ráda.
No a včera jsem si psala se švagrovou. Má k nám přijet na návštěvu, ale bohužel se mineme a tak jí píšu:
“Tak až vyrazím někam s holkama opít se, ozvu se ti!” A pak mi to došlo. Já si vlastně můžu říkat maximálně tak pro sebe, že se jdu opít! Protože prostě tak nějak už moc nepiju a ten mejdan se může maximálně odehrávat jen v mé hlavě!!! Tak jsem se hned jala vysvětlování, jak jsem to myslela.
“Abys mě pochopila dobře! “Opít” jakože “opít” už teď nemá ten význam, co kdysi. Bojím se totiž, abych neměla kocovinu, protože ta by byla s dítětem smrtící.” Takže se spolu prý půjdeme “opít” ale neopít 
