Álu, naši přispěvatelku už nemusím představovat. Tady je od ní další článek. ;-) Tentokrát ji inspirovala škola, kam doprovázela svého syna. To, než povedeme já s Terkou naše děti do školy, to si ještě počkáme, ale jednou to přijde a je možná dobré vědět, jak to asi u rodičů školáků chodí. ;-)
Tak nám zase začala škola. :good: 1.září jsem vedla svého mladšího syna do školy (ten starší o to už několik let nestojí :rose: ), a vyslechla jsem hovor několika maminek, které tam čekaly na své prvňáčky. A jak už to u mě tak bývá, další podnět k napsání článku byl na světě. ;-)
Setkáváme se s tím chtě nechtě vlastně už od SVÉHO narození, jen si to neuvědomujeme. Začneme si toho všímat vlastně asi až ve chvíli, kdy se nám narodí naše první dítě a pokud ne hned, tak nejpozději, když nám potomek nastoupí do školy. O co jde??? O soupeření! Nemluvím však zde o zdravé soutěživosti mezi kamarády, spolužáky, atd.… Je to soutěžení (spíše tedy soupeření) mezi rodiči. Někteří rodiče totiž mají pocit, že musejí soupeřit vždy, všude a za každých okolností. Staneme se tak (i když ani nechceme) účastníky tajné, nikdy a nikým nevyhlášené, ale přesto neustále běžící, soutěže o nejchytřejší, nejbystřejší, nejtalentovanější,… dítko.
Že to není pravda??? Tak schválně…
Rozhovor výše zmíněných maminek (jména jsem si samozřejmě vymyslela :yahoo: ):
„To jsem na tu naši holku zvědavá, ona určitě bude zase největší ve třídě.“
„Naše Adélka bude vyšší, to se nebojte, přečuhuje všude, nevím, po kom je ta holka tak veliká.“
„No nevím, Kristýnka byla celou dobu ve školce nejvyšší, ta bude určitě nejvyšší i tady.“
…
Pak, při první rodičovské schůzce si vedle vás sedící maminka povzdechne: „Jedna mínus z diktátu, to nechápu, jak se to mohlo stát. No ne, opravdu, vám to možná připadá v pořádku, ale my nejsme u naší Klaudinky na TAKOVÉ známky zvyklí,… většinou je to jednička s hvězdičkou.“
Začíná to však mnohem dříve, kdy si zajdete s kamarádkami jen tak na kafčo a ony se podiví „Cože, tvoje Aglája se ještě sama nepřetočí na bok? To ta naše treperenda se otáčela už na třech a půl měsících.“ Většinou pak následuje „nevinná“ věta: „No jo, ona je prostě ve všem tolik napřed, ona je tak neskutečně šikovná.“ A vy si samozřejmě okamžitě pomyslíte, že vaše Aglája je uboze průměrná, ne-li podprůměrná. Začnete ji více pozorovat, trénovat přetáčení na bok a snažit se dohnat „ten skluz“.
A tak to pokračuje dál. Soupeření mezi rodiči bohužel neskončí nástupem na výběrovou základní školu, nástupem na prestižní cizojazyčné osmileté gymnázium, nástupem na univerzitu,… s tím dítětem se to prostě táhne, až nakonec se stane také „soupeřivým rodičem“.
Takové soupeření o nejšikovnější dítě – jedná se však více o soutěž o nejskvělejší rodiče, do které je dítě násilně vtaženo, probíhá všude, v různých rovinách a podobách. Nejčastěji se s tím setkáme u různých sportů, některých školních úkolů, mimoškolních aktivit, atd..
Je jasné, že moje dítě, které velmi pečlivě vybíralo na našem krásném stromečku jablko do soutěže o nejkrásnější jablko, nemůže pokořit spolužáka, kterému maminka koupila naleštěné obří a naprosto dokonalé jablko v obchodě. Ale… je to důležité? Pokud jsem já v pohodě, a jsem přesvědčena, že jeho jablko vybrané s láskou je dokonalé, je syn také v pohodě a to, že nevyhrál, ho určitě nesrazí na kolena a nehodí do deprese. :heart:
Otázka zní: Je možné se tohoto soupeření neúčastnit? Dětská psycholožka, se kterou jsem kdysi mluvila, mi jednoznačně řekla, že to je to jediné a nejlepší, co se dá pro dítě udělat. Pokud se chci pochlubit, jak je moje dítě šikovné, je to v pořádku. Je dobré sdílet jeho úspěchy, podporovat ho – neboť každý rodič musí své dítě podporovat vždy a za všech okolností, musí mu být oporou a hlavně musí ve své dítě věřit, ale rozhodně nepoužívat úspěchy (případně neúspěchy) svého dítěte, jako srovnávací měřítko s ostatními dětmi. Je nutné, aby každé dítě vědělo, že se o něj rodiče zajímají jako o individualitu. Nikdo by si nikdy neměl na svém dítěti léčit svoje ego a plnit si přes něj své nenaplněné sny a ambice. Spousta dětí se stále ještě věnuje některým aktivitám pouze proto, že vědí, že to dělá radost jejich rodičům. Mnohdy je tyto aktivity ani nebaví, pak v nich nejsou tak dobří, jak by si jejich rodiče přáli a může to na velmi dlouhou dobu, ne-li navždy, poškodit jejich sebevědomí.
Chvalte svoje děti, pyšněte se jimi, každý úspěch (i ten nejmenší) je JEJICH úspěch. A každý neúspěch vás prověří, a pokud projdete, tak vás s dětmi neskutečně stmelí. To za to určitě stojí! :heart:
Zdroj foto: osobní archiv Aleny Vítkové
