Z porodnice jsem si krom toho největšího ,prťavého štěstí´ odnesla jednu zásadní větu. Sestřička na oddělení, která k nám maminkám měla povídání, jak doma pečovat o miminko, řekla: „Připravte se na to, že v šestinedělí se u vás bude často měnit nálada. Budete se smát nebo plakat. Hlavně, proboha, ať se vás nikdo neptá proč? Protože to nevíte!“
Dnes jsem z porodnice čtvrtý den doma a tuhle větu bych zfleku podepsala. :rose: Hormony se mnou cloumaly už v těhotenství (hlavně u filmů ;-) ), ale co se mnou dělají teď, to je doslova činná sopka, ze které tryská láva do všech stran.
Tak třeba včera jsme Oliverka doma poprvé koupali ve vaničce. Manžel mu do ní napustil vodu, která měla 38 stupňů. Pro miminka ideální. Malému jsem připravila pidi osušku, olejíček na promazání tělíčka a svlékla ho těsně předtím, než se začal koupat, aby neprochladnul. Jenže, jak jsme v zápětí zjistili, voda jeho nejlepším kamarádem asi nebude. Manžel v domnění, že bude ve vodě spokojený, ho začal polévat po bříšku vodou a to byl kámen úrazu. Olí našpulil pusinku a začal neutichající zoufalý pláč. Řekla jsem manželovi, aby přestal, že má z vody strach, ale on to zkusil ještě jednou. Ten dětský pláč, kterým volal o pomoc, mě totálně rozsekal, rvalo mi to srdce, chtěla jsem ho okamžitě z vody vyndat. A hormony se začaly ozývat. Dítě brečelo, maminka brečela.
Nevím, kdo z nás dvou přestal nakonec dřív, ale jedno vím teda určitě. Pláču u kojení, pláču, když si malý vtipně podloží hlavu jako starosta a pláču dokonce i přitom, když mi někdo zavolá a zeptá se mě: „Ahoj, jak se máš?!“
Uklidněte mě, že tohle neprožívám jenom já a aspoň některá z vás to prožívá podobně? :scratch:
