Herečka Jana Bernášková, známá z úspěšného seriálu Vyprávěj nebo Všechny moje lásky je jedna z těch šťastných žen, co vypadá stále jako holčička. A to i přesto, že už je dvojnásobnou maminkou. Možná i proto, že miluje humor a ráda se usmívá. Desetiletou Justýnku má z předchozího vztahu. Tříletého syna Theodora s nynějším manželem scénáristou a producentem Rudolfem Merknerem.
Jani, vy už jste podruhé maminkou. Jaký byl u vás rozdíl mezi prvním a druhým těhotenstvím?
„Zásadní věc je, že mezitím tím uběhlo sedm let. Což je docela dost po fyzické stránce. To první těhotenství jsem zvládala úplně bez problémů, to mi bylo nějakých 24. A musím říct, že těhotenství po sedmi letech bylo už jiné. Neříkám, že jsem stará, ale bylo mi 32 a to už byl rozdíl. Mně nedělá moc dobře, když se mi mění hormonální hladina, takže jsem měla ke konci už hrozné chmury a bylo to takové neúnosné. Což jsem u toho prvního těhotenství měla taky, ale ne tak výrazně. Byla to hormonální temnota. Nemělo to žádné realné opodstatnění. Já osobně nezvládám, ani antikoncepci, protože ten hormon mi nedělá dobře a vyvolává ve mně velké úzkosti a depresivní rozlad. Naštěstí celé toto nepříjemné období porodem skončilo. Opravdu do dvaceti minut co se malý narodil bylo všechno zalité sluncem. Lékařka mi říkala, že to bývá časté a že je lepší tahle varianta než poporodní deprese. Z toho se ženy dostávají mnohem hůř.”
Třetí dítě tedy neplánujete? 
„Já nic neplánuju. Asi nejsem matka roku. Ale mně dvě stačí.“
Je potřeba nějaká změna výchovy, když mají děti mezi sebou rozdíl sedm let?
„Oni jsou každý jiný. Thedorkovi stačí něco říct a on to prostě udělá nebo se s ním nějak domluvíte, takže to všechno probíhá jednodušeji. Justýnka je komplikovaná, je vznětlivá, plačtivá, labilnější a s ní se prostě těžce na něčem domluvíte. Hned se kvůli všemu pláče nebo hádá apod. Ke každému člověku máte jiný přístup a tak je to i u dětí. Ale ta pravidla, co se týče chování, máme pořád stejné.“
Obě děti byly plánované?
„Ano, obě byly plánované.“ 
Povedl se vám páreček, jaký v tom vidíte největší rozdíl?
„Mít chlapečka jsem se trochu bála. Říkala jsem si, co s ním budu dělat. Ty auta, dinosauři a lego, mě to vůbec nezajímá, takže jsem měla trošku obavu, co s ním. Jak asi myslí, jak ho mám vychovávat. Myslela jsem, že to bude velký rozdíl, ale necítím, že by nějaký zásadní rozdíl mezi klukem a holkou byl. Dokonce bych z mé zkušenosti řekla, že chlapeček je hodnější. Fakt, je za odměnu. A asi je to možná tím myšlením. Kluci jsou takoví jednodušší, lépe je obalamutíte. Něco jak ta auta, oni jedou dopředu, dozadu, občas zabočí… Justýnka, s ní musíte vyjednávat, takže člověk musí být fikanej, ale zase už má deset, tak je to něco jiného než třeba v těch třech letech.“
Obáváte se jako maminka nějakého období v životě dětí?
„Puberty. Ta už nastává u Justýnky a to je teda mazec. I když se tvrdí, že hyperaktivní děti se v pubertě naopak zklidní. Že celou dobu zlobí, a když mají zlobit, tak jsou hodné a klidné. Dělají všechno naopak. Tak já doufám… “ 
A oba porody byly v pohodě?
„Ne. U Justýnky to byl hrozně dlouhý a komplikovaný porod a u Thedorka to byl naopak krásný zážitek.”
Co se stalo?
„Těhotenství s Justýnku bylo úplně v pořádku, ale při porodu nastaly veliké komplikace, které nikdo prostě nemohl tušit, že nastanou. Protože dcera měla krátkou pupeční šňůru, což se ale nevědělo. Obvykle se to řeší císařským řezem. A já jsem pořád císaře odmítala. Nebo, ne, že bych ho odmítala, ale pořád jsme to protahovali. Pochopte po 23hodinách kontrakcí jsem se snažila porodit přirozeneně a ne se nechat ještě řiznout. Nakonec se to povedlo. Pak se malá narodila a zjistilo se, že měla hrozně krátký pupečník. A v tom byl problém. Porod syna, to je něco, na co vzpomínám ráda. To byl opravdový zážitek.“
Nebála jste po té zkušenosti rodit znovu?
„Bála. Říkala jsem si, jestli to bude zase takový masakr, ale musím říct, že když se zadaří, tak je to opravdu nádhera.“
Cítila jste se někdy jako matka v nesnázích?
„Jo, velmi často. Třeba, když syn pořád někam utíká. Je utíkací typ. I ze školky se snažil utéct, takže musíte mít pořád oči na stopkách. A dcera se jednou tatínkovi ztratila v centru Prahy a byla opravdu malá a to jsem byla zoufalá, takže to jsou takové věci…“
Justýnku máte z vašeho předchozího vztahu. Máte střídavou péči?
„Ne, ne. Ani jsme neměli. Tatínek chtěl, ale potom byl naštěstí rozumný a po nějakém čase uznal, že to není vhodné, že to není dobrá věc a pro naše dítě už vůbec ne. Takže mám rozšířený styk – každý druhý víkend a každou středu. A teď, když už jí je deset, tak si to rozhoduje sama. Má kroužky, kamarádky, takže si to tak nějak kombinuje, aby byli všichni v pohodě a hlavně, aby ona byla spokojená.”
Jak snášíte, když jste s dětmi na nějaké mediální akci, kde je třeba i hodně maminek a hodně dětí?
„Mediální akce jsou pro mě trochu stresující. Každý po vás něco chce a já jsem pořád kusem mozku a jedním uchem někde jinde, protože to jsou vteřiny a syn zmizí. 
Jinak se ráda setkávám s maminkami. Mám ráda dětské herny, dětské kavárny, mám ráda, když ty děti v tom životě fungují. Děti mě nijak nikdy neobtěžují. Mám ráda návštěvy s dětmi a vlastně pořád něco děláme s dětmi z ulice. Jako ne, že bych vytvářela, každé odpoledne “dětský den” to zase ne, ale s těmi maminkami jsme domluvené, děti se různě převáží, chodí na návštěvy. Já to mám ráda.“
Pro děti vlastně momentálně i natáčíte?
„Ano, my teď pro děti zrovna připravujeme pokračování seriálu Mazalové. Je to o strašidlech. Už je natočená první řada pro Českou televizi a měla u dětí velký úspěch, takže teď celé léto budeme točit druhou sérii. A v srpnu budeme mít v kinech ještě premiéru rodinného filmu Strašidla, takže mám takový strašidelný rok.”
Děkuji za rozhovor. 
Zdroj foto: osobní archiv Jany Bernáškové
