Tento článek, který nám poslala věrná čtenářka a přispěvatelka Ála Vítková, které tímto moc děkujeme, nepotřebuje žádnou předmluvu. Čtyřnásobnou maminku inspiroval Den dětí, aby těm svým dětem vyjádřila velikou lásku. A opět to vystihla báječně. Dobrovolně přiznáváme, že jsme byly i my dojaté. 
Když jsem byla podruhé těhotná, měla jsem trošku obavu, abych prvorozenou dceru neupřednostňovala, nebo ji naopak nezanedbávala, když se budu muset více starat o malé miminko… Neuměla jsem si představit, neměla jsem zkušenost, jak se mateřská láska dá rovnoměrně rozdělit, aby ani jeden netrpěl menší pozorností. Po narození syna jsem zjistila, že to byla zbytečná obava, protože každý z nich si od prvního okamžiku získal celé moje srdce. Cože? Celé moje srdce a každý z nich? Zní to opravdu divně, to musím mít asi nějakou ,srdeční anomálii´ 
, vždyť každý má přece jedno srdce… Ale opravdu, já jsem lásku nemusela dělit, mě totiž zcela určitě vyrostlo další srdce, jinak si to neumím představit, ani vysvětlit. Dokonce to postupně došlo ještě dál a já teď mohu s určitostí říci, že mám srdcí minimálně pět ;). Sice jedno z mých srdcí odešlo (bez operace a naštěstí bez trvalých následků ) s mým bývalým manželem, ale každé z mých dětí má celé mé srdce samo pro sebe a dokonce jedno celé srdce má i můj nynější manžel.
Říká se, že zamilovanost po určité době pomine, dokonce podle nějaké studie přejde zamilovanost do stereotypu do dvou let. Já jsem ale zamilovaná neustále, do každého ze svých dětí i do svého manžela, se kterým jsem již čtvrtý rok. Vždy když mám nějaké starosti, nějaký problém, zastavím se a uvědomím si, co všechno mám, jak jsem šťastná, kolik srdcí mi v hrudníku bije a tím moje mysl začne pracovat v jiné energetické úrovni, najednou se neřešitelný problém dá vyřešit, starosti jsou mnohem menší, ne-li malicherné…
Na den matek většina z nás děkuje své mamince, nebo si alespoň na svoji maminku s láskou vzpomene. Já bych tedy chtěla na Den dětí poděkovat svým dětem.
Moje milá zlatíčka, je až neskutečné, jak velká láska mě zaplavila, když jsem každého z vás poprvé spatřila. Byli jste takoví malí uzlíčci, šermovali jste těmi svými drobounkými pěstičkami, když jste se snažili pomocí pláče sdělit, co se vám nelíbí. Byli jste ,pocvrkaní´, chlupatí, občas vzteky úplně oškliví a přesto ta nejkrásnější stvořeníčka na celém světě. Jste moje největší bohatství, které mám, a nic na světě se nevyrovná vašemu objetí, vašemu úsměvu. Jsem na vás velmi pyšná a vás dvou starších si také velmi vážím za to, jak kvalitní lidé z vás vyrostli, jak jste zodpovědní a láskyplní.
Je pravdou, že jsem se téměř 22 let pořádně nevyspala a už se s největší pravděpodobností nikdy pořádně nevyspím. Je pravdou, že někdy ráno opravdu vypadám jako zombie a stojí mě hodně úsilí, abych se dostala alespoň do takového stavu, že mohu ve slunečních brýlích opustit dům. Je pravdou, že moje peněženka bývala dříve mnohem plnější. Je pravdou, že můj dům býval uklizenější a klidnější. A je pravdou, že můj život bez vás by byl mnohem smutnější, méně smysluplný. Jsem moc ráda, že vás mám a jsem vděčná, za každou chvilku strávenou s vámi, i když to je třeba probdělá noc. 
Zdroj foto: osobní archiv Aleny Vítkové
