Nastoupím do metra a sedám si na volné místo. Jako vždycky vyndávám mobil, abych se podívala, co je nového od doby, co jsem ho pročítala naposledy, což bylo asi před půl minutou, kdy jsem stála na ,peróně´a čekala na příjezd metra. Jako vždycky se divím, že v metru není signál a otráveně odkládám telefon zpět do kabelky, protože se v něm pochopitelně nic nedočtu. 
Nudím se, tak koukám kolem sebe a moje oči upoutají zrak na maminku, která sedí proti mně a na klíně má zhruba dvou a půlleté dítě. Najednou vytáhne z tašky umělohmotnou misku s něčím rozmixovaným. Vypadá to jako jogurt s ovocem nebo nějaká kaše, kterou promíchá dětskou lžičkou. Dítko okamžitě zbystří a rozzáří se, jakou že mu to jeho maminka připravila dobrotu. Hladově otevírá pusinku a je připravené na první sousto. To ovšem nejdřív vyzkouší maminka, asi v domnění, jestli má oběd tu správnou chuť. Druhé sousto jde do pusy dítěte.
Chutná mu a už je připravené polknout další lžičku. Jenže ta míří do pusy maminky, pak i třetí, čtvrtá a i pátá. Když se dítě přihlásí, že teď už je na řadě zase ono, maminka si vzpomene, že jídlo je vlastně pro dítě a šoupne mu do pusinky další sousto. Pak zase asi šest lžíček sní ona. Takto se to celé několikrát opakuje… 
Krmení už i ostatní cestující evidentně zaujalo, protože starší ročníky kroutí nevěřícně hlavou, mladí se smějí a cosi si špitají.
Maminka skoro vyškrábe a vylíže misku se snědeným jídlem a hladové dítko se na ni podívá a pomalu natahuje na pláč. Evidentně má hlad a je mu jasné, že tady už nebude nic. Maminka ho pohladí po vláskách a s velkou lítostí mu ukazuje, že už nic nezbylo….
Škoda, že to bylo v metru, protože jinak bych šla tomu nebohému dítěti okamžitě něco koupit… 
