Pohlaví mi neříkejte!

Když jsem otěhotněla a měla za sebou úspěšně první trimestr, říkala jsem si, jestli budu mít dostatek vůle, abych si nenechala říct pohlaví miminka. Už jako malá jsem odmítala hledat po skříních vánoční dárky, protože bych měla zkažené překvapení pod stromečkem.;-) 

Mezi 17. a 18. týdnem těhotenství jsem byla na jednom z ultrazvuků a paní doktorka mi během něho povídá: „Vy už víte, co to bude?“. Vzala jsem si vteřinu na rozmyšlení a odpovídám: „No, my jsme se s manželem dohodli, že to asi nechceme vědět. Chceme být překvapeni.“ Paní doktorka se usmála a dodala: „Tak už mlčím.“ Na okamžik jsem znejistěla, jestli jsem udělala dobře a v domnění, že by přece jen aspoň trošičku mohl naznačit její výraz v obličeji, jsem ze sebe vyhrkla: „Já si ale myslím, že budu mít kluka.“ Na to se opět usmála a povídá: „Tak uvidíme.“ Výsledek? Nevím nic. „Ach jo. Prošvihla jsem příležitost, ale přece jsme se takhle dohodli. Nebylo by to fér,“ běhá mi hlavou. Pravda je, že jsem po obrazovce ultrazvuku kmitala očima ze strany na stranu, ale jako absolutní laik a budoucí prvorodička jsem neměla žádnou zkušenost s tím, co by se jako mělo ukázat.

Až od kamarádky jsem zjistila, že pokud je vidět jakési kávové zrno, měla by se narodit holčička. Pokud vidět není, jde o chlapečka. Ale nám je to s manželem stejně jedno. Na miminko jsme čekali hodně dlouho, takže si jenom přejeme, ať je to naše malé štěstí hlavně zdravé. Je to možná klišé, ale ať si říká, kdo chce, co chce, tohle je zkrátka nejdůležitější.  

Zdroj foto: www.radkapipotova.carbonmade.com