Do mých 25 let jsem žila život bez nějakých velkých zdravotních problémů… „Tohle se mě rozhodně nemůže stát,“ říkala jsem si s jistotou, když jsem kolem sebe slýchávala peripetie jiných. Pak jsem se ale od doktorů dozvěděla, že pokud plánuju děti, nebudu to mít jednoduché. Souviselo to s mojí celiakií – alergií na lepek, s osteoporózou a gynekologickými problémy. „Neměla byste dlouho otálet, bude to jenom horší,“ dodávali přitom. Myslím, že jsem si v tu chvíli ještě dost dobře neuvědomovala, co tahle slova můžou znamenat. Když jsem pak začala žít dnes už s mým manželem, svěřila jsem se mu s tím. Chtěla jsem, aby znal pravdu. Přišlo mi to fér.
Děti si moc přál, stejně jako já a tak jsme si řekli, že to spolu zvládneme. Začala jsem se léčit. Brala jsem hormony, absolvovala různá vyšetření. Když ale pár let nic nezabíralo, bylo mi doporučeno umělé oplodnění. „Cože, umělé oplodnění?!,“ opakovala jsem si. „To snad nebude nutné?!,“ hlesla jsem. Neuměla jsem si to představit. Byla to ale jediná šance, jak mít vlastní dítě.
Do té doby jsem o ničem takovém neměla ponětí. Postupně jsem ale získávala zkušenosti. Zjistila jsem, že umělé oplodnění má několik metod. Já podstoupila tak zvané IVF, což je metoda, kdy k oplodnění vajíčka spermií dochází v laboratoři.
Léčila jsem se u jedné paní doktorky, která mi všechno podrobně vysvětlila a naplánovala první stimulaci. Rozepsala hormony a injekce, které jsem si musela aplikovat po dobu několika dnů pravidelně ve stejnou dobu. Většinou do břicha. Když jsem si píchala svoji první injekci, říkala jsem si, že to nezvládnu. Že to prostě nemůžu dát. Neomdlívám sice běžně při pohledu na krev, ale tohle příjemné nebylo. Po deseti injekcích jsem si zvykla. Nic jiného mi stejně nezbylo. Moje břicho bylo samá modřina a od injekcí se mi udělaly tvrdé boule. Na pohled nic hezkého. Ale vzdát jsem to nechtěla.
Čekal mě odběr vajíček. Tenkrát jsem šla poprvé v životě na narkózu. „Co když vůbec neusnu?,“ ptala jsem se. Měla jsem ale zbytečné obavy. „My už jsme tady uspali jinačí případy,“ usmála se na mě anestezioložka. Pak už si nic nepamatuju…(více v 2. části už ve čtvrtek 25. února).
