školka

Druhý den ve školce: Ano, dneska jdeš znovu

Většina rodičů má strach z prvního dne ve školce. Taky jsem z toho měla nervy. Ostatně, četli jste o tom u mě v posledním článku. Čeho jsem se ale bála o dost víc, byl druhý den ve školce.

Děti už totiž ví, co je čeká a podle mě je prostě překvapí, že ten první den ve školce nebyla jednorázová záležitost!!! Takže informace „Dneska jdeš zase“ je pěkně dokáže rozhodit. Nám při vyzvedávání po prvním dni Emi hned slavnostně slíbila, že další den jde zase. Tvrdila to i večer než šla spát, ráno se dokonce vzbudila ještě před budíkem a hned v posteli nadšeně říkala, že jde do školky. U snídaně říkala, že jde do školky…

Říkala jsem manželovi: „A fakt musíš na tu přednášku? Je to druhej den ve školce. Co když se sekne, já tam budu s oběma dětma a nebudu se jí moct pořádně věnovat nebo budou brečet dokonce obě děti..“ „Hele, může to přijít kdykoliv,“ uklidnil mě muž. Hm.. „uklidnil“. A jako bonus mi objednal v době odjezdu do školky pány, co si měli přijet pro nějakou věc od našich pokažených garážových vrat. No nic.

Vrátím se zpátky k našemu ránu. Emi se nechala učesat, stále chtěla do školky. Emi se oblékla, stále chtěla do školky, Emi snídala a stále chtěla do školky. „Emilko pojď si obout boty. Pojedeme do školky…“ Obouvá boty a když je má obuté, bundu oblečenou, tak spouští, že neeeeeeeee, slzavé údolí a néééé nejde do školky!!!!!! Muž v trapu, já se dvěma dětma a jedno z nich brečí, že nejde do školky. Připomínám jí, že po obědě dostaly děti první den bonbón, že si budou kreslit, malovat, bude dobrej oběd, bude to tam skvělý, spousta dětí, hraček a kdybych mohla, slíbila bych jí i to, že tam bude živej růžovej jednorožec!!!

Jedeme do školky. Bere si plyšovou kočičku.. Nechce se jí, střídavě slzy, střídavě v pohodě. Příjezd do školky a tam? Řve asi pět dětí zaráz, chudák jedna holčička utíká zpátky za maminkou, já přemýšlím, jestli se tam nenatáčí Vymítání ďábla díl deset.. Emi vzlyká, já se držím, protože teď sakra musím být a budu veselá! Sypu z rukávu všechna školkovská esa jako zahrada se skluzavkou, pískovištěm, nejhodnější paní učitelka na světě, dobrej obídek, zase milion hraček a spousta kamarádů a samozřejmě slib, že přijdu hned po obědě!!! Dlouho to v šatně natahuju a doufám, že brzy utichne ten pláč při předávání do třídy…

Jdeme. Odreagovávám jí u nástěnky, platí na ni odvádět pozornost obrázky, směje se, neštěstí zažehnáno. Směje se na nás paní učitelka, dáváme Emilčinu značku, kam máme, aby se potvrdila docházka.. „Tak papa“ a pláč… Nic nezvladatelného, učitelka ji bere za ruku, Emi v klidu jde posadit se ke stolečku a já jdu s Mikym domů… s o dost horším pocitem než první den. V autě volám manželovi, s pláčem ho chudáka seřvu, že jsem to říkala a že nebude jezdit do práce dřív než bude Emi ve školce (no jasně – určitě to bude někoho zajímat :D).

A dopoledne píšu kamarádce na druhou stranu republiky. Tak co dnes? A kamarádka: „Ani mi nemluv, včera jsem ji slyšela už když jsem pro ni šla a dnes ráno hysterie, vytrhávali mi ji z rukou. Tohle dělat nebudu. Ať to dělá manžel. Teď jsem schovaná za plotem zahrady té školky a šmíruju, jestli mě nevolá,“ říká mi částečně s úsměvem, ale cítím tam velkou starost. Stejnou, jakou máme my všechny. Představa, že je někde v keři mě pobavila, ale v první vteřině jsem si říkala, odkud jde asi dohlédnout na zahradu naší školky!!!! Pak jsem tu představu zaplašila a řekla si, že je Emilka v pohodě ( i když být za tím plotem, věděla bych to přece na tutovku!!!!). Nebudu to hrotit! Nakonec by ze mě byla taková ta otravná matka, co u ní učitelky převracejí oči vsloup, když už klade 150tou zbytečnou otázku na třídní schůzce.

Píše mi jiná kamarádka: „Tak co?“ Odpovídám a taky se ptám: „Tak co?“ „U nás nikdo nebrečel až na jednoho chlapečka, ale už mám za sebou konflikt s učitelkou kvůli oblečení!!!“ odpovídá kamarádka. (to vyloženě chcete hnedka druhej den)

Po počítání dopoledních vteřin, minut a hodin, kdy už pojedu Emi vyzvednout, beru Mikyho a jedu do školky.. Ve stejnou dobu tam přichází asi tak 7 dalších rodičů.. Děti ještě nedojedly, čekáme. Jsem ale už klidná, ve třídě nikdo nebrečí. Za chvíli se rozráží dveře, učitelka nám posílá děti. Emi se směje, všechny děti, co odchází jsou naprosto v pohodě! Emilka je dokonce veselejší než po prvním dni a slibuje, že druhý den jde znovu.

Plus – Uvidí se s malým Zdenečkem, co má věci hned vedle ní a prý si spolu budou hrát. Pro mě to bude ráno doufám dobrý argument, proč má jít do školky. Je přece domluvená se  Zdenečkem.  ;-)

Držme si všichni pěsti. Ty naše děti to zvládnou. Kolektiv v tomto věku už prostě potřebují víc než my je přikurtované doma. To ale teda samozřejmě nevylučuje, že kvůli tomu nebudeme doma, za volantem a v keřích u školkovských zahrad pouštět slzy. Tak krom těch povinných balíků kapesníků, co se mají do školek nosit, kupte i jedny pro sebe. :heart:

 

Informace o autorovi

Tereza
Tereza
Autor s 538 příspěvky
Více informací o Tereza

Snažím se v životě nemalovat si černé scénáře. Proto mám ráda citát A. Lincolna: „Většina lidí je tak šťastná, jak šťastná se rozhodla být.“

Další příspěvky

Zanechte komentář

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)