tG

Koncert Backstreet Boys aneb Jak jsem se vrátila zpátky na základku

Tak prosim vás. Kdo z vás tam byl? Já jo! Moje lásky ze základní školy jsem vidět musela. Plakátama Backstreet Boys jsem měla kdysi vytapetovanej pokojíček…..

Teď je vlastně ani nijak extra neposlouchám. Občas něco zaslechnu v rádiu, občas něco vidím na YouTube, občas zkontroluju, jak vypadá Nick (jestli nemá pleš a 250 kilo) a když vidím, že je pořád hezkej, uklidním se, zjistím, že je svět v pořádku a to je všechno. Ale asi týden před koncertem Backstreet Boys jsem zjistila, že mají v Praze koncert. „Ježiši, oni tady mají koncert!“ Muž: „Ale už skoro vyprodanej jsem slyšel.“ „Cože? Proč jsem o tom nevěděla dřív? Tys to věděl????!!“ Úplně se chudák vyděsil. „Ty je posloucháš?“ „Poslouchám? Nick je moje láska ze základky!! Musím sehnat lístky!“ Jenže shánějte to, když si to už každej blbec (a každá matka v mým věku) koupili. ;-)

Naštěstí mám šikovný kámošky, co mají občas štěstí na tyhle věci. Takže, když mi pípla sms: „Už jsem ti říkala, že máme ty lístky?“ „Ne!!! Děláš si prdel…“ Celej den před koncertem moje děti trpěly. Pouštěla jsem si samozřejmě BSB a myšlenkama jsem se vrátila do doby, kdy jsem chodila na základku a tam byly dva tábory. Jedni poslouchali Kelly Family (mimochodem, taky se u vás asi rok řešilo, jestli je Angelo holka nebo kluk?). Tak prosim vás, Kelly Family jsem fakt nemusela. Já byla v táboře Backstreet Boys a milovala jsem celým svým puberťáckým srdcem Nicka. Do teď nezapomenu, jak jsme s mojí kamarádkou Pavlou Krivušovou (teď myslím už Pospíšilovou, mimochodem AHOJ PAVLI pokud mě náhodou čteš (sp-pamatuješ, co ta zkratka znamenala?)) seděly u nás v obýváku, nahlas z telky řvali Backstreet Boys, ona ječela na tu televizi: „Kevineeee, miluju tě!!“ …a na mě: „Zesil tu televizi!!!“ (jako by ji snad mohl přes tu televizi slyšet) a pak tam vrazil táta: „Okamžitě to ztlumte. Chcete tu televizi oddělat?“ (no je pravda, že domácí kino jsme fakt neměli a telka mlela skoro z posledního, protože ten zvuk byl nejspíš fakt na max)

No a věřte nebo ne, ten jekot Pavly jsem teď zažila podruhé v životě. Jo – na tom sobotním koncertě a Pavla byla tehdy fakt slabej odvar. Za mnou a Gábi stál nějakej pár a za ním….. Za ním…… byla fanynka, co celou dobu pištěla (ale fakt řev, co je úplně řev jako řev). Stopro jde ta holka slyšet na těch videích na instáči, co jsem tam nahrála (fakt to nejsem já). Řvala tak šíleně, že jsem odcházela nahluchlá. „Kevineeeee, miluju těěěě.“ Kevin sice plácal ve svém proslovu na pódiu něco o tom, že má příbuzné z Česka, tím pádem je skoro Čech, ale pochybuju, že by si přeložil „Kevine, miluju tě.“

Když vyjeli kluci na pódium, ptá se mě Gabi, které mimochodem, když Backstreet Boys začínali, byly čtyři roky, takže tahle kapela jde zcela mimo ni, za celej koncert znala dvě písničky, ale budiž ji přičteno k dobru, že se mnou šla na koncert kvůli mně a ještě navíc sehnala ty lístky, „Kterej je ten tvůj? Mně přijde jedinej koukatelnej tenhle.“ A ukázala na Briana. „No to je Brian! Já mám Nicka a jak tak koukám, trošku mi přibral (ale kdo ne, že jo! Já už taky po dvou dětech nemám tělo modelky! Před tím jsem pochopitelně byla něco jako Verešová s Peštovou a Krainovou dohromady :D)“ „Tyjo, říkám si, že je nějakej tlustej,“ pohanila mého idola!! (ale stále jsme zůstaly kámošky) Mimochodem, ona je strašněj průserář co se týče našich koncertů. Na Mareše popletla dny, kdy jsme měly lístky a teď?! Já byla v Praze už v osm, protože když někoho žerete od třinácti, logicky tam chcete být s předstihem! A teď je mi 36, takže sorry, ale Nicka „znám“ dýl než manžela. No a ve čtvrt na devět mi Gábi píše: „Jdu se ještě převlíct domů, ale neboj, bude to rychlý. Neboj, nejpozdějc ve 45 jsem tam.“ To jsem šla skoro do mdlob pochopitelně a přesně jsem viděla, jak se mi to pódium vzdaluje, že prostě nebudu čichat jejich upocený trika..ale pak jsem se zase vzpamatovávala a říkala si: „Bože, je ti 36! Co bys tam tak dělala? S kým vším by ses na sebe mačkala? Vždyť tlačenice nesnášíš a na koncertech máš už nejradši místa na sezení!“ Tak jsem tak čekala někde „in the middle“ abychom se shledaly.

Ona má ale zvláštní talent… Když jsem jí říkala, že u O2 nezaparkuje, zaparkovala. „Hele ono tam bylo zákaz parkování a nějaká zábrana. Já jsem ji ale posunula. No neměla jsem čas hledat místo.“ A pak, když jsme si volaly: „Kde jsi?“ „Právě prolítávám VIPkem ke stání u pódia, abych u tebe byla dřív!“ „Co tam děláš?! Tam lístky nemáme.“ „No prosim tě, nechtěli mě pustit. Říkala jsem, že spěchám a oni, že nemám stání u pódia. No neměla jsem čas se s nima vůbec vybavovat. Normálně jsem proběhla a čau. Vůbec nestihli zareagovat.“ No dorazila pět minut před devátou a koncert měl začínat v devět.

No a pak už jsme si koncert užily (teda spíš já). Jako poďme si říct, že to bylo skvělý, ale Nick si nemusel tak často sahat mezi nohy a úplně jsem si v jedné chvíli říkala: „Ne, Nicku, to mi nedělej tohle…“ a pak jeden moment, kdy se začal svíjet a osahávat jako laciná coura z baru U růžové květinky, jsem si chtěla zakrýt oči, aby z mého idolu zbylo aspoň něco. Když ale zpíval moji oblíbenou As long as you love me nebo Quit playing games, co si budeme, hnedka jsem na to jeho osahávání zapomněla a vše bylo odpuštěno. Kluci byli skvělí a když zpívali, byla jsem fakt srdcem zpátky na základce. Samotnou mě překvapilo, že spoustu těch písniček znám pořád slovo od slova a bylo hezký si na tu dobu vzpomenout. Když jsem nahrávala už asi stopadesáté stories na insta, začaly mi chodit od vás vzkazy a samy jste psaly, že už jen ta moje videa vás dostala o pár let zpátky. To mi udělalo strašnou radost!

A jedna konverzace s jednou z vás mě strašně pobavila. Doufám, že se na mě nenaštve, když ji publikuju, ale mě to strašně rozesmálo. Podotýkám, že se neznáme, tak sorry, pokud by tě naštvalo, že jsem tě zveřejnila.

ONA: Ježiši, to mi nedělej!!!! Si přesně vybavuju ty školní lásky!

JÁ: Že jooo!!

ONA: Jojooo…ach…tak teď si tady zavzpomínám, že jo ty voe.. Doufám, že ještě nepůjdu hledat svoje deníky  :yahoo:

JÁ: :D Právě jsem umřela!

ONA: Já umřu, jestli ty deníky vytáhnu..tvl..jsem si je zapisovala každý den..ehm..a je to jako síla, jaké „problémy“ jsem řešila a jak jsem se zamilovala a odmilovala.

Deníky… Tak deníky jsem si sice nepsala, ale moc dobře si pamatuju, jak jsem žrala jejich klipy, jejich songy, plakáty, jak mě štvalo, když přecházely kazety na CDéčka, protože kazeta byla prostě kazeta (teď to fakt nechápu, co mi na tom vadilo jako!) Kupovala jsem si každé Bravíčko, kde byl Nick s BSB (no dobře a teda ještě Beverly Hills 902 10 s Dylanem) a mě by docela zajímalo, nad čím jste šílely, vy, holky. Taky jste milovaly Backstreet Boys a nebo to byl jiný klučičí boyband? Já třeba tehdy nějak extra nefandila Take That, ale teď, když od nich něco slyším, skoro s povzdechem si říkám: „Jooo tehdy…Ta základka….“

65706547_1368543449953303_82832464392749056_n

 

 

 

Informace o autorovi

Tereza
Tereza
Autor s 533 příspěvky
Více informací o Tereza

Snažím se v životě nemalovat si černé scénáře. Proto mám ráda citát A. Lincolna: „Většina lidí je tak šťastná, jak šťastná se rozhodla být.“

Další příspěvky

Zanechte komentář

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)