IMG_20181203_235031_618

Manžel v nesnázích aneb Jak jsem byla za hrdinu

Tak jo. Z cizího neštěstí má člověk vždycky radost největší a neříkejte, že ne. Minule jsem viděla, jak vás bavilo, že řvu před barákem v autě se dvěma dětma a pak jak blbec přelejzám plot. Teď tu mám šílený den dvojnásobné matky číslo dvě.

Byl čtvrtek a já měla od třičtvrtě na deset ortopeda na měření vložek do bot (moje nohy jsou totiž totálně zborcený, protože jsem svým dětem dala ze sebe pochopitelně to nejlepší včetně svých kleneb). Trochu jsem doufala, že bude mít třeba muž natáčení až později, pohlídá děti a já si tam skočím. No to se samozřejmě nedělo. Takže muž odjel do práce, já sbalila obě děti a šla na ortopedii. Sedíme v čekárně, vyjde sestřička, odevzdávám kartičku VZP. Děti hodný. Malej spal, Emilka nám všem zpívala (což ocenila hlavně ta nepříjemná paní, co dorazila mezi posledními a málem Emi přetáhla kabelkou, když dosedala). A pak vyšla sestřička ze dveří a povídá paní vedle mě, že tam není objednaná. No a přišla klasika: „Ale já jsem objednaná. Ještě jsem to kontrolovala. Jsem objednaná na 29.11. v 10h!“ V duchu jsem si říkala: „Joo, holka, to bylo včera. DNES JE TŘICÁTÝHO!“ a na chvilku mi problesklo hlavou, jestli mám být za takovou tu chytrou, co pomůže cizímu člověku si uvědomit, v čem chyboval, paní se plácne rukou do čela a pak se tomu společně zasmějeme jako v americkém filmu. Neudělala jsem to. DÍKY BOHU!!! Pak totiž sestřička přistoupila ke mně a říká: „A vás tady taky nemám.“ („Vítej v klubu“) Za pět minut byla sestra zpátky a říká paní: „Ale vy jste objednaná k panu doktorovi na konci chodby.“ a mně povídá: „Ale vy jste objednaná až třicátého – tedy zítra.“ Jo. Takže ta paní vedle, která narozdíl ode mě věděla, kolikátého je, byla víc v obraze než já. Ještě, že jsem jí neřekla tu větu, co mě před tím napadla, a to: „Dvacátéhodevátého bylo přece včera.“ No – nebylo, že jo! Bylo to ten den – ve čtvrtek a já tam seděla prostě o den dřív!!! Naštěstí mě sestřička vzala i tak (ty děti jsou na tohle fakt dobrá zbraň. Každej se nad vámi slituje) Oběhla jsem s nimi tedy kolečko na vložky do bot a jeli jsme zpátky domů.

Na otočku se doma stavil manžel, protože něco zapomněl a hned zase odjel (a tady už začíná ta strašně napínavá zápletka). V ten den mi ještě měli volat z dětského, v kolik hodin mám přijít s Emilkou na kontrolu. Nakonec mi zavolali, že ve 14h. Fajn. To stihnu docela pěkně. Bylo třičtvrtě na jedenáct, už jsem dala vařit oběd, protože po příjezdu z ortopedie mi Emi začala vřískat, že má hlad. Jak byla po té nemocnici ještě trochu unavená, tak byla pár dní tak trošku plačtivá, takže jsem vařila jak šílená ať to je hned. Už už jásám, že to bude. „Ještě přebalím malýho a jdeme jíst,“ říkám si. Teď telefonát. Manžel. Nevím, proč volá vždycky, když zrovna nemůžu. Emi řve, jednou ruku přidržuju plínu, aby malej nepočůral všechno v dosahu čtyř metrů (takže všechno) a mobil opírám o rameno, když v tom slyším opatrný tón: „Zlato, nemám prosím tě někde doma peněženku? Já jsem si ji asi zapomněl. Potřebuju, aby ses po ní podívala a potřebuju, abys sedla do auta a přijela na tu Shellku, co je před Prahou (je to od nás možná tak 6 km po dálnici). Já jsem natankoval a zjistil, že nemám čím zaplatit.“ Rozhlédla jsem se kolem. Řvoucí Emilka, řvoucí, zatím ještě stále nepřebalenej, Miky, na plotně ten oběd, u kterýho jsem jásala, že už je skoro hotovej a že ta Emi přestane brečet a mně, že konečně přestane kručet v žaludku. „Děláš si *****, že jo?“ odpovídám mu. „Ne,“ hlesne. „To tam nemůže dojet to zaplatit třeba Jindra? (manželův kameraman) a v té otázce mi dochází, že vlastně nemůže, protože prostě muž vlastně nemá ani doklady a stejně peněženku potřebuje… Takže opakuju: „Že si děláš srandu?!?!“ …jako by mi to mělo snad v něčem pomoct! „Ne, pojeď.“

OK. Oblíkám Mikuláše za Emilčiného řevu skandujícího „mňam mňam“, vysvětluju jí, že tatínek zapomněl peněženku a musíme mu ji dovést. Dávám jí do ruky rohlík (ne kecám, protože jí do ruky dávám párek, ale nechtěla jsem, abyste mě, matky, odsoudily!), Emi rozumí, že je táta hlava děravá, nebrečí a jedeme vysvobodit tátu. Obouvám si boty. V tom zase manžel telefonát: „Prosím tě pojeď…..“ Říkám si: „OMG! On si snad myslí, že tam budeme za vteřinu, že nepotřebuju ty děti oblíct a nachystat je na cestu..“ ..tedy pardon. Neříkám to sobě, ale chrlím to vytočená do telefonu jemu. V tom mi dochází, jedno – až to bude někde vyprávět, ještě řekne, že se mu tam místo manželky přiřítila sedmihlavá saň!

Už sedíme s dětmi v autě. Sbalila jsem je snad za 5 minut! Obě děti hodné, zlaté, nejzlatější, já vypsychlá.. „To se může stát, to se přece může stát..“ říkám si. „Ale proč dneska??? Zrovna dneska?!?“ Do toho zase manžel volá: „Hele prosim tě…. “ „No, co zase? Jsem na cestě!!!“ „…hele, zaparkuj, prosím tě, přímo u vchodu. Mně tady hlídá ostraha. Nenechají mě udělat ani krok ke dveřím, abych jim neutekl. Nepustí mě ven.“ (to už mě trochu pobavilo – můj manžel zločinec, gauner, kriminálník!)

Přijíždím na Shellku. Přede dveřmi samozřejmě není k parkování prostor. Leda bych jim vjela přímo mezi chlaďáky s pitíčkama a krokodajl bagetama. No nebudu lhát. Napadlo mě to! To by asi čuměli, kdybych tam vjela se staženýma okýnkama, vzadu ty děti a řvala: „Pusťte mýho manžela nebo se neznám!!!“. Co je proti tomu nějaká zapomenutá kreditka. Pche! Parkuju ale nakonec zcela nudně u stojanu a po vzoru nezodpovědné matky, že nechám na vteřinu obě děti úplně SAMY v autě (zabijte mě za to), vystupuju s tou peněženkou. (díky bohu, že jsem ji nezapomněla vzít s sebou, protože by mi to bylo dost podobný!) No dát si ještě jedno kolečko zpátky domů, abych ji opravdu přivezla, to už by mě zabilo. Naštěstí vidím, že manželovi dali bouchači z ochranky (tipovala bych to ale spíš než na dva svalovce na dva pány v důchodu) propustku, aby si tedy pro kartu došel. Asi během toho patnáctiminutovýho čekání pochopili, že můj hodnej Vašík není žádnej vykradač benzinek. Dávám mu kreditku, sedám do auta a jedu. Obě děti spí.

Pak klasika. Je mi to líto. Tohle kdyby se mi stalo, tak by taky přijel. Volám mu: „Promiň, že jsem byla tak naštvaná, ale je toho na mě teď nějak moc. Jsem utahaná, posrala jsem tu ortopedii, nestíhám v práci, měla jsem rozdělanej oběd, malá brečela. Mám hlad! A strašnou žízeň! Od rána jsem nestihla nic. Je toho na mě hodně.“ …a manžel se ptá: „Čeho?“ A tady mi rupnou nervy podruhý. „Čeho asi! Všeho!“ (mimochodem, podle mě se ženský hysterkami nerodí, ale stávají se jimi až po porodu a v manželství) Přijedeme domů a víte, co mi je odměnou? Brečící Emi: „A táta?“ ptá se. Samozřejmě tu záchrannou akci chudinka malá prospala….

A manžel, když přišel z práce? „Tak jsem to říkal v práci, to s tou benzinkou.“ „Ježiši komu?!?!“ „No říkal jsem to v newsroomu,“ odpovídá s klidem. „Takže jsi ze mě ještě udělal sedmihlavou saň, co dorazila na benzinku?“ ptám se a nevím, jestli chci slyšet odpověď. „Hele, náhodou holky říkaly, že by byly strašně nas*aný. Strašně! Plus ještě, jak jsi musela balit ty děti…. Měly pro tebe fakt pochopení!“ TAK SAMOZŘEJMĚ! JSOU TO HOLKY!

No a pak na mě ještě čekal ten doktor s oběma dětma (a teď už fakt ve stručnosti), pak jsem se třikrát vracela do lékárny, řešila pána, co mi zaparkoval vedle auta tak, že bych nedostala do auta ani vajíčko s Mikym a ani sebe… Pulhodinový přehrabování v kabelce (který pocitově vypadalo jako půl roku) na parkovišti, abych našla klíče od auta, nějakej ten rychlej nákup… No, co si budem řikat, pomyslenej klídek se dostavil něco kolem čtyř odpo, kdy jsem měla trochu prostoru začít doma malinko uklízet.

Když jsem tu story psala kamarádce, řekla mi: „Ještě, že tě mám. Hned je mi lépe!“ 

Informace o autorovi

Tereza
Tereza
Autor s 429 příspěvky
Více informací o Tereza

Snažím se v životě nemalovat si černé scénáře. Proto mám ráda citát A. Lincolna: „Většina lidí je tak šťastná, jak šťastná se rozhodla být.“

2 Komentáře

  • Eva 9. prosince 2018 10:31

    Haha,proste takovej uplne obycejnej den na matersky!Dyt je to vlastne dovolena,zejo?
    Ne vazne-jestli zvladas vsechen ten kolotoc se dvema detma a do toho jeste praci a psat blog?!Tak mas muj fakt velkej obdiv!

    • Tereza
      Tereza 9. prosince 2018 21:08

      Moc děkuju! :) Práce je více méně z domova a blog jsou jen dva články týdně ;-)

Zanechte komentář

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)