pold

Rodiče: Hodnej a zlej policajt

Většinou je jeden rodič za toho hodného a druhý za toho přísnějšího. Nevím, jak je to u vás, ale až do nedávna jsem si říkala, že my to máme tak nějak na střídačku a nikdo z nás není vyloženě hodnej nebo zlej polda..

Obecně se ale říká, že přísnější jsou tatínkové a maminky by měly utěšovat. Nejsem si ale jistá, jestli by se tyto role měly „udělovat“ automaticky, protože třeba kamarádka je ta přísná hlavně z toho důvodu, že její manžel jejich dítku povolí úplně, ale úplně všechno. Ona je pak za tu mrchu, zlou matku, co musí určovat řád. Nemá jednoduchou pozici – říkám upřímně, že v její kůži bych být nechtěla (jo, je to běs!). 

My si s manželem spíš předáváme štafetu. Teda předávali jsme. Přísní umíme být oba dva, ale já už jsem zjistila, že tím většinou nedosáhnu toho, čeho jsem chtěla, protože asi vteřinu poté hnedka vyměknu! Takže jsem začala spíš řešit věci po dobrém a manžel zůstal u toho přísnějšího režimu. Já to zkoušela párkrát, ale nikdy to prostě neklaplo. Neumím být prostě přísná a tak mi nedávno muž povídá: „Prosim tě, ty buď jednou provždy ta hodná, co ji vždycky uklidní a já budu zlej policajt. Ty to vždycky akorát obrečíš nebo nakonec povolíš.“ No a tak to tak máme prostě. Jenže víte co? Naše drahá holčička už to dávno prokoukla, takže ví, že jsem hodnej policajt a podle toho ke mně i přistupuje (někdy si přeju, abych dokázala být přísná – no a hádejte co! Jsem v tom fakt příšerná). Snad bych vám to i nakreslila, elektronická tužka byla v posledních letech dost populární, ale radši vám to ukážu na velmi lehkém příkladu.. a nebudou to rovnice nebo vlaky, které vyjíždějí z bodu A a bodu B (bože, kdybych to vysvětlovala na tom, v životě byste to nepochopili, protože na tohle jsem byla vždycky jalová!!).

Vidím to na uspávání! Uspávat u nás musí zásadně manžel, protože když uspávám já, Emilka hraje šíleně na city! A ví, že jsem měkká. Že jsem strašně měkká!!! Ultra soft, jako můj kartáček na zuby, bych si dokonce dovolila tvrdit!

Když uspává muž:

Jediné, co udělám já, je to, že přinesu mléko, dám Emilce pusu, popřeju dobrou noc a odcházím. Manžel jí dá mléko, přečte pohádku a když si Emilka řekne, dá ji ještě na nočník, popřeje dobrou noc, odchází a ona je s tím úplně v pohodě. Po chvíli mrknem na chůvičku, dítě spí. Většinou je to do dvaceti minut maximálně.

Když uspávám já:

Přinesu mléko, přečtu pohádku, dám na nočník, když si řekne, popřeju dobrou noc a v tu chvíli buď začíná fňukat nebo řekne stopadesátkrát „Mamííííí“, takže už pochopitelně odcházím velmi nejistě a jsem šíleně nalomená. Většinou jí dám ještě jednou pusu, přeju dobrou noc a pokud nezačne fňukat hodně, tak odcházím. Jenže pak začne chůvička svítit a slyším za sebou jen: Mamíí, Mamííí, mamíííí, mamííí, mamííí…“ Vydržím to pár minut a pak se prostě seberu a jdu do pokojíčku. Málokdy odejdu z pokojíku do pěti minut. Většinou si k ní musím sednout nebo lehnout, chce, abych ji držela za ruku nebo ji hladila po zádech a často se navíc rozparádí! Jako by jí tam přišla nějaká atrakce! Takže ona je spokojená, že tam jsem, ale já tam jsem půl hodiny až hodinu než usne. (jednou jsme daly rekord hodinu a půl)

Takže v rámci efektivity usínání to prostě musí dělat můj drahý muž a já ho za to zcela bezmezně zbožňuju, protože kdybych tam byla já…. buď z toho zešedivim, i když k tomu nemám genetické dispozice (heč!) a nebo tam vytuhnu s Emilkou (což je samozřejmě dost příjemná varianta, ale pak by se manžel pravděpodobně musel naučit kojit kvůli Mikymu, což je ta méně příjemná varianta – ikdyž velmi vtipná varianta)

Ať to ale nezakecám!! Řekněte mi, kde je ta spravedlnost, když já jsem hodnej policajt, co jí tam drží za ruku a nechá se sebou totálně orat?! Má spát, aby udělala hodnýmu policajtovi radost přece. Ano, já jsem šťastná, že spolu máme takovou chvilku, kdy ji držím za ruku a ona je tak roztomilá, když opakuje „Mami“, ale když není muž doma a napínám uši, jestli nebrečí Miky a nebo tam musím sedět dokonce s ním, tak to je prostě něžně řečeno trošku nepohodlná situace (velmi něžně řečeno).

Jestli ono se nevyplatí bejt nakonec ten zlej polda!  ;-)  ..ale jak říkám: „Jsem měkkouš!“

Informace o autorovi

Tereza
Tereza
Autor s 431 příspěvky
Více informací o Tereza

Snažím se v životě nemalovat si černé scénáře. Proto mám ráda citát A. Lincolna: „Většina lidí je tak šťastná, jak šťastná se rozhodla být.“

Zanechte komentář

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)