nozicky

Moje premiéra: První den sama na dvě děti

Je pondělí odpoledne a už teď vím, že můj dnešní den pro vás musím sepsat na zítřek (tedy dnešek-úterý). Vím totiž, že poslouží všem, co jsou v totální depresi z toho, že nezvládají dvě děti a tak jim udělám radost, že nejsou sami, kdo nestíhá.

No..čím bych tak začala? Tím, že se pravděpodobně to miminko a naše dvouletá dcera nejspíš telepaticky domluvili, že mi dají pořádnej kotel hned první den? Nebo tím, že mě náš, bez mála, měsíční syn začal pro jistotu školit hned v noci a spala jsem nejdéle dvě hodiny v kuse a pak k němu vstávala každou hodinu a půl abych se vzbudila s totálně zalomenou hlavou a on si na mně spokojeně chrupkal, aby mohl být čilý celý, ale opravdu celý pondělní den? No, vemu to chronologicky, abyste se v tom orientovali a dočetli…

První týden po porodu tu byla moje máma, pak měl manžel čtrnáct dní volno, abychom se sžili jako čtyřčlenná rodina.. Samozřejmě během toho, co měl dovolenou občas někam pro něco jel, ale zase se za pár hodin vrátil. Takže jsem vše dávala levou zadní pochopitelně. Jenže dnes to přišlo a rozhodně jsem se na dnešek nevyspinkala do růžova. Dnešní noc byla evidentně předzvěst dnešního dne. Syn moc nespal..a já v noci pomýleně jásala, že když už se v noci nevyspím, aspoň bude spát přes den a budu mít víc času na Emilku. Chybaaa! Nespal ani přes den!

Ráno začalo hezky. Měla jsem dokonce čas zamaskovat pytle pod očima a držet se mého hesla, že se pokusím být aspoň trochu upravená, že ze mě nebude taková ta zanedbaná matka. Stihla jsem si dokonce dát snídani už v devět. Většinou ji prostě nestihnu a nebo snídám v době, kdy chystám oběd.

(pauza pauza pauza)

Je osm hodin večer a jdu dopisovat svůj článek! Štěstím se mi chce brečet. Emi spí jak dudek a malej mamánek to zalomil taky. Na jak dlouho asi, se bojím pomyslet, protože u něj to je vždycky na chvilku. Takže rychle pokračuju než se zase ozve!! Dopoledne jsem vlastně tak nějak dala, jak se říká „s prstem v nose“. Nějaké to kojení, Emilka se přitulila, mrkla na pohádky, u kterých jsem se s ní učila barvy. Pak malej na minichvilku vytuhl a zvládla jsem dokonce rychle uvařit polívku. Na druhé jídlo se mě neptejte. Mission impossible a pak naše dcera začala vyžadovat přepínání televize místo toh, aby v mé a synově přítomnosti prostě vytuhla jako vždycky! Po hodině zkoušení různých taktik jak na spánek jsem to zabalila, nacpala obě děti do auta a doufala, že Emilka usne tam. Protože jízda autem je prostě tutovka! Jak u ní, tak u něj (i když jeho jsme autem vezli někam zatím jen párkrát, vždy si schrupnul). Ovšem teď?

Jak říkám – zrada. Nejprve začala vřískat Emi a ve chvíli, kdy skončila, začal vřískat Miky. V okamžiku, kdy přestal on, začala zase ona. Moje nervy to pochopitelně nedaly, protože nenechám svoje děti brečet, že jo. Takže jsem poraženecky přijela domů, vyložila je – obě děti jak jinak než vzhůru! No jo, Miky pokaděnej! Proto v autě řval. Ještě stále s kapkou naděje jsem vlezla s oběma do postele a doufala, že Emi vytuhne tam.

A mezi tím jsem přemýšlela, jestli jsem nenechala otevřenou bránu od vjezdu, protože kdyby jo, uteče nám pes, nebo nám nějakej cizí pes vběhne na zahradu a pokud jsem nechala i otevřené dveře od domu, mohl by i do domu.. Ale zcela jistě jsem věděla, že jsem nechala otevřené dveře od auta. Jak ze strany, kde má sedačku Miky, tak z opačné, kde má sedačku Emi. Jestli je ta brána…. „Emilko, počkej mi tady, já se jdu na něco podívat….“ Všude zavřeno kromě těch dveří auta! Yes! Na auto kašlu, usínání v posteli odpískáno… (zkoušela jsem to dvě a půl hodiny!!!)

Shodou okolností mi psala zrovna kamarádka, kterou jsem dlouho neviděla: „Tak jak to zvládáš?“ Hledala jsem vhodná slova a nakonec po všech těch variantách s hysterickým smíchem v hlavě jsem odepsala: „Řeknu ti to takhle. Naposled jsem jedla a pila v devět hodin ráno (došlo mi totiž, že jsem si nedala ani tu polívku). Stihla jsem ale během dneška uvařit jednoduchou polívku, udělat domácí zmrzlinu a z žehlení vyžehlit dvě Vášova trička a dvoje Mikyho tepláčky.“ Pak jsme si chvilku psaly a na konci konverzace mi Lenka píše: „Jen to řekni, dneska můžeš!“ ..narážela na to, že jsme si slíbily, že nikdy nebudeme používat větu „Jedno dítě, žádné dítě.“ Abych byla upřímná, měla jsem ji už pro ni rozepsanou a pak jsem ji smazala! Přece si nebudu stěžovat po jednom dni, že? Ve finále jsem jí to ale přiznala.  ;-)

A pak volal manžel. Hnedka jsem mu to típla a píšu: „Neblázni! Ještě jí budu uklidňovat až tě uslyší, že musíš být v práci.“ Manžel: „Ale já už jedu domů! Stíhám to dřív.“ Myslím, že mi v hlavě bouchlo při nejmenším šáňo! Po příjezdu vzal Emi do bazénu. Byla jsem fakt ráda, protože malej prostě ne a ne spát plus chtěl být pořád u mě a nechtěla jsem, aby to bylo Emilce nakonec líto. Zatím to, zdá se, chápe, ale pořád mám podvědomě strach, kdy jí to začne vadit nebo být líto.

Jenže pak přišlo to, čeho jsem se trochu bála. Naše holčička začala být unavená… Bylo asi šest. Bojím se tipnout si, na jak dlouho by asi usnula a v kolik by pak šla spát v noci. Takže jak ji probrat, aby neusnula a vydržela aspoň ještě hodinu? Všechny návrhy, jako byl výlet za kachnama, procházka za kočičkou od sousedů nebo procházka s odrážedlem a tlačení kočáru s miminkem,  zamítla. Pak jsem nasadila ultra super nadšenej výraz: „Emilkooo, půjdeme probíhat deštěm!“ manžel totiž koupil na hadici násadu, která se dá doprostřed zahrady a rozprašuje se to po trávě. A to zabralo! Takže během pěti minut jsme byly durch mokrý, ale Emi byla probraná! Co vám mám říkat. Jsem génius. GÉ-NI-US!

Jako magor jsem s ní běhala tam a zpátky, pršela na nás studená voda, ona u toho měla záchvaty smíchu..a nechtěla s tím přestat. Lepší než si uvařit kafe. Jenže najednou vyprchal Mikyho desetiminutový šlofíček, plus začal křičet hlady, takže výměna dětí s manželem, který nakonec před sedmou (o hodinu dřív než obvykle) naši utahanou holčičku vykoupal a uložil. Pak odjel na fotbal (dnes si ho zasloužil víc než kdy jindy! Doufám, že aspoň jejich tým vyhraje).

A Emi? Vytuhla o hodinu a půl dřív než obvykle. V 19:30. A pak mi zbylo jen to jedno dítě (žádné dítě) vykoupat a asi jsem musela vypadat hodně zoufale, možná trochu hladově, že se nade mnou slitoval a usnul. No a já mohla dopsat tento příspěvek. Doufám, že jste neusnuli, protože mi fakt dalo zabrat to napsat – já to fakt píšu pod tlakem, kdy se mi jedno nebo druhé dítě probudí. Například Mikuláš právě teď začíná kňučet a s Emilkou se rozsvítila chůvička.. Sakra.. Dokonce to vypadá, že je Emi znovu vzhůru.. Je 20:42… Tak já jdu..

PS: Vždycky jsem si říkala, proč některý ty ženský s dětma působí vedle těch partnerů vždy tak uštvaně, neupraveně a nepříjemně. Právě dnes jsem to pochopila a omlouvám se všem. Můj make up pochopitelně nevydržel, vlasy mám, jako by neviděly šampon týden a když jsem procházela kolem zrcadla, měla jsem v obličeji takovou tu masku uštvané zvěře.

PS2: Chůvička mě vyděsila zbytečně. Emi stále spí. Vedle mě v košíku už se ale začíná Mikulášek probouzet.

PS3: A stejně je tenhle masakr lepší než život bez dětí… Vy, co děti máte, mi dáte určitě za pravdu. ;-) (snad si brzy zajedeme doma nějaký spolehlivý režim, aby mi z toho nehráblo)

PS4: Zase svítí ta chůvička!!!!!

PS5: Je 22:23 a přijdu si jak superhousewife – kuchyně se blýská a vyžehlila jsem horu prádla! (no musela jsem to sem dopsat)

PS6: Zítřku (tedy dnešku – úterý) se nebojím – dopoledne budem otravovat u Miri a odpoledne dorazí bezdětná kámoška, která žije takovej ten nudnej život. Víte, jak to bývalo „za mlada“ – večeře, kadeřníci, randíčka, večeře, bary, večeře, opalovačky.. No tak mám pro ni program s dítětem číslem jedna. (chachacha)

Informace o autorovi

Tereza
Tereza
Autor s 422 příspěvky
Více informací o Tereza

Snažím se v životě nemalovat si černé scénáře. Proto mám ráda citát A. Lincolna: „Většina lidí je tak šťastná, jak šťastná se rozhodla být.“

1 komentář

  • Jedno dítě, žádné dítě aneb Dvě děti jsou náročné hlavně pro tatínky! – Matky v nesnázích
    20.9.2018 - 22:19

Zanechte komentář

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)