eee

Druhé těhotenství a… Jak jsme seznamovali děti

Pár lidí si ťukalo na čelo, když jsme řekli, že bychom chtěli mít děti ideálně s dvouletým časovým rozestupem. Já i manžel máme ale přesně o tolik mladší sourozence a říkali jsme si, že si děti aspoň pak spolu trochu vyhrají. Nikdy bych ale nevěřila, kolik negativních řečí během mého těhotenství uslyším. Většinou to bylo od ne příliš blízkých lidí něco v tom smyslu, že jsme se zbláznili, jak to zvládnu, že to si teda užiju, že se z toho po…. a jestli aktuálně stíhám práci a blog, tak to všechno skončí. Musím říct, že ve dnech, kdy měla Emi svoji náladičku a já jí s břichem nedokázala ukočírovat, jsem fakt propadala panice. „Jak to asi bude vypadat až bude mít zase náladičku a já budu potřebovat nakrmit Mikyho?“ Když mi k tomu ještě navíc řekli, že budu muset na druhý císařský řez, moje představa o černém scénáři po příjezdu domů z nemocnice nabyla jasných obrysů. Já totálně nepoužitelná ležící na gauči, opět nekojící a naštvaná Emilka skákající mi po bolavém břiše. Já vyřízená…

A ono je to nakonec úplně jinak. Naštěstí  ;-) Myslím, že jste viděli mé fotky z JIPky a sečetli jste si, že úplně nepoužitelnej člověk by tak asi nevypadal. (o rekonvalescenci po císaři jsem psala v článku Jak ustát císaře a rychle se hojit)

Musím říct, že jsem se asi tou negativitou všech těch proroků nechala malinko podvědomě nakazit. Největší strach jsem měla z toho, že miminko naše prvorozená nepřijme, bude plakat, usurpovat si mě pro sebe a já budu tajně brečet v koupelně, protože mi to bude líto. Navíc jsem se bála, jak se jí bude líbit u babičky v době, kdy já budu v porodnici. V době, kdy jsem ležela u Apolináře se naštěstí mé obavy z toho, jak to beze mě zvládá, rozplynuly.

Mám skvělou tchyni a tchána, kteří mě pravidelně zásobovali fotkami a videi, jak si dělají diskotéku, koupačku na zahradě ve vaně, trénování na tříkolce a milion dalších věcí. Byla jsem úplně v klidu a v euforii z našeho nejmenšího jsem si užívala pohled na prťavé ručičky a nožičky. Pobyt v porodnici byl pro mě vlastně tak trošku dovolená, protože jsem tam měla navařeno – no dobře – nemocniční strava nic moc, ale vlastně jsem nic až na přebalování a krmení nemusela řešit. Párkrát jsem napsala manželovi, že se trochu nudím, jestli by mi nepřivezl notebook (no jo jsem magor), ale rychle mě vyvedl z omylu ať sbírám síly a že mi ho zkrátka a dobře nepřiveze, i kdybych se na hlavu stavěla.

Menší krizi jsem měla, den před odjezdem domů. Manžel přivezl moje rodiče a těsně před tím, než za mnou přišli, poslal mi fotku z kavárny, která je hned u vstupu nemocnice, kde čekal s Emilkou, která si pochutnávala na croissantu. Zcela upřímně – měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela. Byla jen o patro níž a já ji přesto nemohla vidět, protože bych jí nedokázala vysvětlit, že s ní ještě nemůžu domů odejít.

V den, kdy jsem opouštěla nemocnici jsme nakoupili pro malou dárek (jakože od miminka) a byla jsem zvědavá na první setkání malého bráchy a velké ségry. Spousta kamarádek se mě ptala, jak to probíhalo.. Musím říct, že mě to naprosto dostalo. Emi byla z Mikyho nadšená, celý den nám ho všem ukazovala a když se pak vracela z krmení kachen s mojí mámou, ryhle běžela ke košíku zkontrolovat, jestli tam malej leží.

Nadšení z Mikuláška naštěstí stále přetrvává i teď… Nosí mu dudlíky, plíny, kontroluje, jestli ho správně koupu a trošku mě buzeruje, když Mikuláš jen trochu pípne, abych ho vytáhla z košíku a pochovala. Teď už mu zkoušela dávat v lahvičce i Nutrilon, protože přikrmuju. Snažím se ji chválit, tulit se s ní tak často, jak si řekne i neřekne (někdy je z toho už trochu otrávená), aby neměla pocit, že se jí nevěnuju. Často ale přiběhne jen tak, aby mě objala a to mi vždycky vhání trošku slzy do očí. Co se kojení týče, naštěstí pochopila, že se s miminkem netulíme, ale že Miky papá. Uznale vždycky kývne hlavou, několikrát mi sama od sebe přinesla klobouček na prsa (když to udělala poprvé, tak mě to vážně pobavilo) a včera mě úplně rozsekala tím, že mi začala sundávat ramínka od šatů, abych už dala malému najíst!  :unsure: (snad mi to nebude dělat na veřejnosti)

Nedávno mi někdo řekl: „Druhé dítě je chudák. Už se s ním tolik nepipláš jako s prvním a neřešíš ho tolik.“ Já těhotná – hormony pracovaly – bylo mi to strašně líto, protože druhé těhotenství jsem si opravdu neužívala tolik jako to první, protože už jsem kolem jednoho dítka doma běhala. Nevím ani proč mě ta věta tak dostala.. Opravdu jsem se bála, že si to budu říkat i ve chvíli, kdy se narodí, kdy budeme doma, kdy budu s oběma dětmi… A?

Jen bych vám ráda řekla, že pokud vám to někdo řekne, neposlouchejte to, nepřemýšlejte nad tím, nebojte se… Vůbec to není pravda. Samozřejmě to je takové, jaké si to uděláte… Já mám spíš naopak pocit, že si to teď užívám o něco víc než poprvé. Nejsem tolik vystresovaná, protože už spoustu věcí znám a je to úžasné :heart:

Informace o autorovi

Tereza
Tereza
Autor s 422 příspěvky
Více informací o Tereza

Snažím se v životě nemalovat si černé scénáře. Proto mám ráda citát A. Lincolna: „Většina lidí je tak šťastná, jak šťastná se rozhodla být.“

1 komentář

  • Tereza 15. srpna 2018 07:15

    Krásně napsané ;) My máme tři děti v rozmezí 3 roky a 22 měsíců (kluk a dvě holky). Když jsem čekala druhé (mimochodem také máme Emilku) byli to v pohodě a u třetího jsem se sama bála a okolí také strašilo. Ale kupodivu to bylo v pohodě, Tedík s Emilkou přijali Stelinku naprosto v pohodě a naopak jí pořád opatrovali. Samozřejmě jsou lepší a horší dny, ale kde nejsou…Teď je Stelince 21 měsíců a když ti dva nejsou doma, pořád se na ně ptá, už jsou parťáci :good:

Zanechte komentář

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)