IMG_20171002_215244_448

Dětský pokojíček: Kdy tam přestěhovat dítě

Upřímně říkám, že jsem si myslela, že to přijde mnohem později. Jenže jak Emi pořád roste, postýlka pro miminka se začala dost zmenšovat. A tak se pravidelně stávalo, že jak se tam tak převalovala, měl čím dál míň místa a nemohla se tam ani pořádně pohodlně „překulit“. Na postýlce jsme sice měli mantinely, ale celkově jsem tak nějak cítila, že prostoru na „překulení“ má pořád míň a  míň. Spala neklidně a tím pádem i mně dělalo dost velký problém se pořádně vyspat. Když jsme navíc šli s mužem spát, rušili jsme ji taky. A tak jsme rozhodli! Akce pokojík musela započít!

Nechtěli jsme ji odstavit do prázdné místnosti s bílými stěnami a dětskou postelí. Objednali jsme tapety (i přes fakt, že jakékoliv tapetování v minulosti u nás zatím vždy vypadalo na rozvod), vybrali postýlku, nábytek a tvorba pokojíku mohla začít.

Čekalo nás vytapetovat jednu stěnu a oba jsme se toho s mužem děsili. Jestli se totiž u něčeho hádáme, je to tapetování a poté, co jsme asi před rokem tapetovali předsíň, jsme si řekli, že už nikdy tohle dobrovolně dělat nebudeme. Každý to chceme totiž vždycky vzít za úplně jiný konec, manžel mi pokaždé říká ať stříhám tapety nůžkami a nedokáže pochopit, že nůžky jsou úplně na ho*no a že to chci prostě uříznout řezákem podle pravítka ať to mám rovné.. Jenže podle něj to bude rovnější právě těmi nůžkami! :scratch:

No vidíte to? Už jsem se nechala zas strhnout!! Zkrátka a dobře, když jsme objednali tapetu s papoušky, tukany, lenochody, opicemi a bůh ví, čím ještě, říkala jsem si, že to bude divočina opravdu doslova! Čekala nás ale úplně jiná výzva. Zaprvé to byly obyčejné tenké tapety a žádné vliesové, takže se s nimi mnohem hůř pracovalo a zadruhé – museli jsme tapetovat v noci, když Emi spala, protože přes den za její asistence by to byl už asi totální masakr. K našemu štěstí, jak ta tapeta byla blbá a tenká, byli jsme z toho tak upachtění, že jsme na sebe byli fakt hodní.  :scratch:

Ale to jsem odbočila! Chtěla jsem mluvit o tom, kdy dát vlastně dítko spát pryč z ložnice. Je na to nějaký vyměřený čas? Nebo záleží na okolnostech, jako byly například ty naše? Začali jsme hezky z lehka. Ve chvíli, kdy muž smontoval postýlku (to je ještě nebyly na zdech ani tapety), pustili jsme Emi, aby si ji omrkla. Bez polštářů, bez ozdob. Jen, aby věděla, že tam ta“věc“ je a že je její.

em

Když jsme viděli, že převládá nadšení a sama si do ní vylezla a pohodlně slezla, oddychla jsem si. Během dalších několika dní jsme pokoj dozařizovali a přesun našeho dítka mohl začít. Postýlku jsme pochopitelně obložili polštáři nebo velkými plyšáky, aby se nepraštila a u čela postele a v nohách máme čtvercové kousky matrace, které jsou pak na to, když se postel zvětšuje. Hned vedle jsme dali matraci z postýlky pro miminka – kdyby přeci jen náhodou spadla, tak ať je to do měkkého.

Nad postýlku jsme šoupli chůvičku, k mojí posteli na noční stolek její druhou část a noc mohla začít. Musím říct, že jsem se toho bála. Dávali jsme ji tam s tím, aby se líp vyspala a měla víc prostoru. Bála jsem se ale toho, aby mě v noci nevolala, nebrečela a já celou noc nelítala z pokoje do pokoje (strachy z pádu na zem pominuly díky matraci na zemi). To by nám náš plán na klidnější spánek všech moc nevyšel. Naštěstí se ale drastický scénář nekonal! Tedy-jak pro koho vlastně. Dcera spala klidněji než s námi v ložnici. Vzbudila se jen jednou na mléko. Já byla vzhůru v noci ale několikrát! Bála jsem se, že ji neuslyším a toho pláče… Ráno to bylo pro ni sice menší překvápko, že nás neviděla hned, co otevřela oči, ale ozvala se a já ji přišla „vyzvednout“. ;-)

Nedávno jsme u schodů namontovali už dvířka proti pádu dolů po schodech, a tak jí necháváme už od pokojíčku i otevřené dveře. Musím říct, že to je hezké, když je ráno a přijde za námi úplně sama přitulit se do postele ;-)

(Emi bylo asi 15 měsíců, když jsme ji přestěhovali)

PS: Když rostou ale stoličky, tak to naběhám mezi sousedícími pokoji kilometry! :wacko:

20170910_180849

 

Informace o autorovi

Tereza
Tereza
Autor s 333 příspěvky
Více informací o Tereza

Snažím se v životě nemalovat si černé scénáře. Proto mám ráda citát A. Lincolna: „Většina lidí je tak šťastná, jak šťastná se rozhodla být.“

Zanechte komentář

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)