19550907_869606809883443_590657436_n

Rok od porodu: Jak to tenkrát opravdu bylo

Už to bude rok. A teď nemám na mysli slova písničky Helči Vondráčkové, ale chci říct, že to bude rok, co se můj muž rozmýšlel, jestli půjde k porodu nebo radši počká někde na chodbě a vejde až ve chvíli, kdy bude naše dítě na světě. (Loni jsem o tom touto dobou psala, ale taky o výhodách a nevýhodách tatínků u porodu. Jestli máte čas a chuť, číst můžete zde: Táta u porodu. Výhoda nebo pruda?.) Ale zpátky k mému muži. Myslím, že to bylo pro něj jedno z nejtěžších rozhodnutí v životě. Co ho znám, nikdy neměl rád doktory a kor nemocniční prostředí (který chlap ale taky jo, že jo? :scratch: ). Běžné kontrole u obvoďačky u něj obvykle předchází třídenní očista, nespavost, hororové sny a nakonec velká oslava na počest hrdiny.  :rose:

Od začátku proto tvrdil, že by radši počkal někde stranou a já ho nepřemlouvala. Vím, že někteří muži to prostě nemusí a mají na to plné právo. A nemyslím si, že když nebudou u porodu svého dítěte, o to horší tátové budou. To určitě ne. „Půjdeš ale k porodu, ne?!“, ptali se ho často kamarádi. Tu otázku nesnášel a většinou odpovídal: „Já nevím, asi ne. Nevím, jestli chci být u toho, jak moje žena trpí.“ Nakonec si to ale rozmyslel a u porodu našeho syna byl od začátku do konce, tedy do té doby, než přišel Olí na svět. :heart:

Rozhodl se sám. Asi deset minut před porodem. Přišla sestra a povídá: „Jde pán k porodu?“ „Ano, jdu!“, vystřelil ze sebe. Jako bych dostala „dvěstědvacet“. „Vážně chceš?!“ „Jojo, jdu!“ Byla jsem v šoku! Překvapil mě. Mile. Byla jsem ráda, že se tak rozhodl. Ne kvůli mně, já byla připravena, se tam s tím nějak poprat, ale kvůli tomu štěstí, co se nám mělo narodit. Napadlo mě, že by toho třeba mohl jednou litovat. Jen jsem si nebyla jista, jestli je to opravdu jeho přání nebo to dělá jen kvůli řečem. :scratch: Říkala jsem mu proto, že to opravdu není nutné, pokud to tak necítí. Ale byl pevně rozhodnutý a teď, skoro rok poté, jsme si to připomněli. :rose:

Ležela jsem na sále a rozdýchávala napíchnutý spinál, když mi v uších začala znít známá melodie. „To je přece z „bondovky“! Ale kde jsem na ni teď přišla?!,“ nechápala jsem. Trochu jsem to přisuzovala tomu, že jsem už byla dost „pod parou“ z té injekce, ale omyl. Bondovku si pustili normálně doktoři na sále! (A já si myslela, že tohle se odehrává jenom v seriálech, kdy u cédéček transplantují srdce nebo operují mozek.) A právě, když melodie gradovala, rozlítly se dveře a na sál vešel můj muž. Můj James Bond! V roušce, čepici a zeleném lékařském mundůru. Myslela jsem, že padnu. Teda já už padlá byla. Nemohla jsem se hnout, necítila jsem nohy ani břicho. Ale tohle mě dostalo. :yahoo:

Byla jsem mrtvá smíchy, ale taky strašně pyšná, že to dal a u porodu syna nakonec byl. Pro mě je to hrdina navždy! (Jo, chtěla jsem vám dát sem i fotku, protože ji samozřejmě máme, ale zakázal mi ji zveřejnit, tak sorry, ale fakt to nejde.  :rose: )

Pokud vás tedy porod teprve čeká a váš partner u něj být zásadně nechce nebo ještě váhá, věřte, že zásady můžou jít i na poslední chvíli stranou a vy můžete být příjemně překvapena. ;-)  

 

Informace o autorovi

Mirka
Mirka
Autor s 291 příspěvky
Více informací o Mirka

John Lennon: "Láska je odpověď." Mirka: "A produktem lásky je nový život...se spoustou otázek."

Zanechte komentář

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)