19402711_1788657091161533_1265848499_o

Příběh od vás: Až syn mi otevřel oči

Tak mi jedno díťátko odjelo na školu v přírodě a já mám splín… No, a když mám splín, přemýšlím a tu mi přišlo do hlavy, jaká já jsem hrozná máma.

Hned to vysvětlím. Amálka totiž upadla a moc plakala. Po tom, co jsem ji zvedla a ujistila se, že do hlavy se neuhodila a že krev nikde neteče, jsem ji začala konejšit a začala jsem říkat: „To nic není, vždyť nemáš ani bouli.“

A najednou jsem si to uvědomila: „TO JE TO, CO SE MI VÍTEK SNAŽIL ŘÍCT!!!“ Před týdnem přišel Vítek ze hřiště a stěžoval si, že ho bolí zápěstí. Koukla jsem na to (nepodceňuji to po tom, co dcera měla zápěstí zlomené a přišli jsme na to až po třech dnech), pořádně jsem to prohmatala, pohýbala a dala mu na to gelový polštářek. Když za dvacet minut lítal po zahradě, dělal blbiny, kliky, rybičky atd. a ani jednou nezkřivil obličej, byla jsem si jistá, že zlomené to není. Večer si však stěžoval znovu, bylo to ale ve chvíli, kdy měl jít spát, takže jsem ho už odbyla slovy, že to nic není, ať si to zaleduje a zaváže.

Druhý den se stalo to, že Amálka upadla (padá teď dost často, protože ještě úplně nechodí a snaží se přidržovat čehokoliv.) Samozřejmě řvala jak tur. Okamžitě jsem vyskočila, vzala ji do náruče a chovala ji, pusinkovala, foukala, atd., jen abych ji utišila. A přišel Vítek a povídá: „To ji to opravdu tolik bolí?“ Já na to: „ Ano, je malinká, mohla se ošklivě uhodit.“ „A uhodila se?“ „Nevím, ale asi ji to bolí“ „Aha…“  A teď mi to došlo: „Proč jeho taky bez „blbých keců dospěláka“ prostě nepochovám, nehladím, nefoukám, ale mám ty řeči, že to nic není??? Jak já můžu vědět, jak moc ho to bolí???“ :scratch:  

Slíbila jsem si, že už to nikdy neudělám. Teda, budu se snažit, to už neudělat.  :rose: Vím, že i „blbý“ ukopnutý palec bolí jak čert, že by člověk nadával a nadával, dokud by tu bolest nevykřičel. Takže odteď už nebudu moje děti uklidňovat slovy: „To nic není. Než se vdáš nebo oženíš, dávno se ti to zahojí.“ Jak by asi bylo mně, kdyby mi tohle někdo říkal, když mě něco strašně bolí. A co když se dítě potřebuje jen přitulit nebo čeká na pohlazení a foukání…?  Ono si samo řekne nebo naznačí.

Pro mě je důležité, že jsem si, díky synovi, uvědomila věci, o kterých jsem předtím tolik nepřemýšlela nebo mi spíš nepřišlo, že dělám něco špatně. Teď už vím… :heart:

19451654_1788655157828393_39167845_o 19401663_1788660004494575_747678188_o

Zdroj foto: osobní archiv Aleny Vítkové

 

Informace o autorovi

matkyvnesnazich
matkyvnesnazich
Autor s 44 příspěvky
Více informací o matkyvnesnazich

Zanechte komentář

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)