Víte, že se to děje, už jste to mnohokrát s dítětem zažili, přesto se může stát, že vás to zaskočí a vy začnete plašit a panikařit. 
Jedno ráno si Oliverek hrál v koši se svým oblíbeným chrastícím myšákem, když začal zničehonic lapat po dechu a rudnul. Okamžitě jsem ho vzala do ruky, jenže do toho začal blinkat a snad dvacetkrát za minutu kýchal. Jedl dvě hodiny předtím, tak jsem si říkala, že s tím to asi úplně souviset nebude. K tomu mu začalo téct z nosu a já už přemýšlela, kde vystydl.
Z vedlejšího pokoje v tu chvíli vešel manžel, a když malého viděl v tomhle stavu, okamžitě řekl: „Je nemocný, musíme k doktorce!“ Ten, který mě v podobných situacích pokaždé mírní, že počkáme a uvidíme. Ještě rozespalý vytočil číslo naší pediatričky. A já byla tak v šoku (jen nevím, z koho víc 
), že jsem se absolutně nezmohla na slovo. Místo toho, abych tentokrát něco rozumného řekla muži já, popadla jsem syna, změřila mu rychle teplotu (žádnou neměl 
) a uháněli jsme s ním k doktorce.
Už během cesty jsme věděli, že to bylo unáhlené rozhodnutí. Olí přestal kýchat, rýma jako mávnutím proutku zmizela a jeho pleť měla místo červené opět bělavou barvu. „Myslím, že budeme u paní doktorky za dost velký plašany,“ utrousili jsme. Doktorka byla jako vždycky milá, ochotně našeho chlapečka prohlédla a oznámila nám, že je naprosto zdravý. Ujistila nás, že to, co se mu přihodilo, se novorozencům stává. Za blinkání může volný svěrač mezi jícnem a žaludkem, který neudrží stravu a kýchání i tečení z nosu s tím souvisí. Do jednoho roku se to prý může stát ještě několikrát.
Domů se nám šlo krásně. Byli jsme rádi, že je všechno v pořádku. S manželem jsme se zasmáli nad tím, kdo z nás dvou se projevil jako větší ,hysterka´. Každopádně, když si člověk není jistý, raději zorganizovat planý poplach, než něco zbytěcně prošvihnout. 
