nalady

Nálady dětí aneb Kdo z vás kolem nich chodí po špičkách?

Nedávno mi muž říkal, že se bavil s kamarádem a ten se ptal: „Taky u vás vymýšlí, kdo ten den veze do školky, nebo že nechce to a nechce tamto?“ JO!

No díky bohu, že v tom nejsme sami! Dost jsem si oddychla. Nevím, jak vy, ale my s mužem se každé ráno třeseme, v jaké náladě se Emi probudí. Jestli jásavě z postýlky zakřičí: „Jdeme do školkyyyyy, vezmu si králíka a budu tam s ním spinkat!“ a nebo se jen z pod peřiny ozve z malé rozcuchané potvůrky otrávené a rozmrzelé: „Do školky neeee.“ A pak celé ráno nechce nic.

„Jaká bude asi náladička?“ říkáme si ještě v posteli každé ráno… Budeme to muset vyvažovat bonbóny od dědy? Budu jí muset dávat vybírat ze třech druhů triček, dvou párů ponožek a přemlouvat ji, aby si vzala jiné rukavice, protože její oblíbené jsem nestihla vyprat? To všechno mi běží v hlavě a s prvním zazvoněním budíku nahazujeme s mužem na obličej permanentní úsměv, abychom navodili dobrou náladu, abychom jí aspoň kousek přenesli na Emi, když vstane levačkou! Protože věřte – ráno nechcete jít do konfliktu s dítětem, které vstalo levačkou!!! „Chceš k snídani to? Tady máš tohle oblečení. Ty ho nechceš? Chceš teda oblíct tamto? Jakýho plyšáka si dnes bereš? Dneska to bude ve školce určitě super! Určitě tam bude ta tvoje kamarádka! To se těšíš, že jooooo?“

Pro bezdětné (a možná tedy třeba i pro nějaké rodiče, co si aktuálně myslí, že za tímhle stojí rozmazlenost) to musí znít šíleně. „Proč se s tím dítětem tak crcají?!?“ Vysvětlila by vám to asi většina rodičů! Protože, když se sekne a vy začnete na dítě zhurta, přikazovat, zakazovat, nakazovat, nebude chtít dělat nic z toho, co vy v to ráno potřebujete, aby dělalo. Nejen, že si nebude chtít obléct oblečení, co potřebujete, aby si obleklo, ale nakonec už nebude chtít ani to, co si samo vybralo. Začne pláč a hysterie, který budete muset uklidňovat, protože za A) Do školky s ním v tomhle šíleném stavu přijít nemůžete a za B) Pokud ho takhle odevzdáte, celý den budete myslet na to, že jste si tu hysterii mohli ušetřit a jak se tam ten malej brouček vlastně chudák má.

Kamarád říkal, že tuhle hru už hrát přestali. Dítě už neurčuje, kdo z rodičů do školky veze a jsou schopni ho tam dovézt i za řevu. S manželem jsme si říkali, že pro nás to je vlastně občas taky dost vysilující, ale zatím nejsme a myslím, že nebudeme v té fázi, kdy bychom to udělali. Jsme měkouši! Přes den, nebo když něco řešíme, jsme přísní a muž důsledný, když to situace vyžaduje.

Dítě musí vědět, že jsou pravidla, co se mají dodržovat, ale ta rána v kombinaci se školkou…. Bože, kdy to bude aspoň trochu vyvážené? Pak jsou taky dny, kdy je to neutrální a stačí jedna maličkost, aby se to otočilo. Takže zatím co sedíte už v pohodě v autě, ze zadu se najednou ozve: „Dneska po obídku, ano?“ „Ne, miláčku, dneska po spinkání.“ „Neeeeeeeeee….. Maminkooooo“ a jedete happy face a pohodičkovej přístup znovu, protože během cesty autem musíte to dítě znovu uklidnit a skvěle naladit (já na to mám kvůli krátké vzdálenosti školky asi tak dvě minuty), aby přišlo do školky jak jinak než v pohodě.

Nedávno jedna maminka v šatně polohlasem utrousila: „Ať už to skončí! Tohle my rodiče přece nemůžeme přežít takhle den za dnem!“ No, co na to říct. Budeme muset?! Takže doufám, že jste si dnes nasadili i vy svůj happy face, abyste to ráno ustáli. ;-)

Informace o autorovi

Tereza
Tereza
Autor s 542 příspěvky
Více informací o Tereza

Snažím se v životě nemalovat si černé scénáře. Proto mám ráda citát A. Lincolna: „Většina lidí je tak šťastná, jak šťastná se rozhodla být.“

Další příspěvky

Zanechte komentář

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)