mmm

Maminkám: Dokonalost nehledejte, i když na nás kouká odevšad

Čas od času potřebuju své čtenářky trochu nakopnout, říct jim, že v dobách dokonalých instagramových fotech většina těch, co ty fotky pořizuje, žije úplně stejné životy matek jako se žijí všude jinde. Jejich děti se nesmějí nonstop 24 hodin denně, nejsou jako z reklamy, jejich oblečení bývá dokonce někdy i špinavé (!!!) a 90% procent dokonalých maminek nikdy veřejně nepřizná, že občas plácnou své dítě po zadku, protože co? Není to v módě a bojí se, že by je někdo za to zlynčoval!

Na druhou stranu-trošku mi vadí, že je teď trend na mateřství strašně nadávat a říkat veřejně takovou tu “strašnou pravdu”, jak je to šílený a strašný a všichni vám pak píšou, že děkují za upřímnost, protože jim v instagramovém světě všichni mažou med kolem pusy. Mateřství je náročné, ale tohleto fňukání, jak jsou děti strašné, mi přijde trochu moc. Děti jsou skvělé a často jsou odrazem svých rodičů, kterým to většinou v těch negativních případech nedochází. Jen potřebují naši pozornost, a to i za cenu toho, že každej večer pak padáme na pusu únavou.

I když každej den děkuju, že máme děti zdravé, máme kde bydlet a co jíst, věřte, že znám taky ty dny, kdy mám pocit, že už nic dalšího nezvládnu. Je přece šílené, že se od maminek tak nějak očekává být nonstop v pohotovosti a i když se tatínci zapojují hodně, stejně je to většinou máma, kdo ví, co kdy jíst, obléct, dělat, nedělat, koupat, nekoupat a podobně. Otočte se a podívejte se, co všechno jste za den zvládly. Bylo toho hodně, jste skvělé, jak to zvládáte den za dnem!

Někdy se to nakupí.. Někdy už pak stačí maličkost a pod tíhou emocí vybuchujeme úplně neplánovaně a stává se, že okolí říká: “Proč? Vždyť se toho moc neudálo?” Moc třeba ne, ale těch věcí se někdy víc nastřádá… Chtěla jsem vám říct, že ano – my matky máme právo brečet, občas si myslet, že je všechno úplně na houby, že se pod tíhou starostí, emocí a zodpovědnosti nemůžeme nadechnout a že nic, ale vůbec nic nezvládáme. (i když to je většinou pouze náš dojem)

Já s dětmi vstávám kolem půl sedmé ráno, a od tohoto okamžiku běhám za Mikym, protože se staví ke každému kusu nábytku, padá, jako by mi chtěl dokázat, kolikrát za den to zvládne, stačí vteřina a leze po gauči, i když byl ještě chvíli před tím v jiné místnosti, do toho vymýšlím program Emilce a pak pochopitelně musím dětem v průběhu dne chystat jídlo, jako kdokoliv jinej svým dětem. Děti mi nikdy nespí ve stejný čas. Emilka nespí přes den už vůbec (poslední rok a kus) a Mikulášek za celý den naspí hodinu po obědě. Někdy v jednu odpo bych to nejradši zalomila a řekla: “Děcka, hrajte si, já si jdu dát dvacet.” Ale samozřejmě to neudělám, protože si nejsem jistá, co by mě čekalo po šlofíku. Takže mě zachrání kafe, u kterého si vždy říkám, že vlastně moc nefunguje.

Většinou večer, když děti vykoupu, dám jim večeři a uspím je (nebo helfne muž), není to úklid, do čeho se pouštím. Ten částečně dělám, když mají děti večerníčka. Když usnou, letím k počítači a jdu pracovat. Naštěstí mám práci, která se dá dělat z domu, což je fakt na jednu stranu super, protože přes den můžu být s dětmi, nemusím shánět hlídání (až na výjimky), ale také to je nevýhoda, protože nevypadnu ráno do práce jako můj muž, který má na svoji práci v místě práce klid. Během večera se moc nedívám na televizi, nečtu knížky, protože prostě čumím do počítače a makám. Když se děti náhodou budí, odbíhám k nim a pak se vracím k počítači. Do postele se před půlnocí dostanu málokdy.

Občas muži posílám preventivní smsku “Nečekej, že bude uklizeno, nestíhám do práce!!!”, to aby se psychicky připravil, že mi bude muset pomoct. Na křesle se nám kupí oblečení, které zvládám vyžehlit po třech dnech až….kdo ví kolika dalších dnech. Když už manžel přichází s větou: “Terís, fakt už nemám v čem chodit, žehlím. Případně, když jsem v nervech nebo před menstruací, vyštěknu na něj, že vždyť si to taky může vyžehlit sám, protože je rovnoprávnost.” :D Aby u nás bylo aspoň občas všechno jako ze škatulky, dvakrát měsíčně k nám chodí paní na úklid. Přestože si přes den ani nestihnu uprdnout a lítám kolem dětí jako šílená, velký úklid domu zvládám jen na etapy. Když si náhodou vyjdu někam s mužem nebo kamarádkou, tak další den doháním, co jsem “zameškala”.

Kafe piju studený (ne, že bych chtěla, ale tohle vlastně známe všechny), pořád lezu jako prase do lednice (a nevytahuju z ní zrovna dvakrát zeleninu) občas brečím na záchodě, že jsem neschopná, že jsem unavená, potřebovala bych spát asi tak týden v kuse, abych vše dospala.. No a pak mě překvapí dotaz: “Cože? Vy se i někdy doma hádáte? Cože? Tvoje dítě mělo i období vzdoru? Cože někdy neposlouchá?” Ano, dítě někdy neposlouchá, někdy se doma s mužem nemůžeme vystát a nejradši bych ho vykopla na Mars, abychom se deset minut na to usmířili a abych si říkala, že jsem to s ním stejně vyhrála na plné čáře a nikomu ho nedám (snad si ho časem někdo bez dovolení nevezme).

Ano, děti někdy zlobí, ale vlastně si pořád myslím, že jsou nejhodnější na celém světě. Na instagram nedávám fotky, abych vytvářela iluzi dokonalého domova, ale protože si myslím, že děti si nezaslouží, aby je někdo fotil, když pláčou, aby je někdo veřejně očerňoval nebo na ně veřejně nadával. Jsou to malé děti, proboha. Takže ano, instagram se může zdát jako pekelné místo, které vás na chvíli zmate, že všechno je u všech dokonale perfektní, ale věřte, že není. Že všechny řešíme dost podobné problémy. Jen někdo je maskuje za dokonalý život, jiný to má třeba nastavené jako já a někdo další se prostě pozitivnem snaží další pozitivno přivolat.

Nedávno mi říkala kamarádka, že nejhorší je, že nemá kdy a kde se vybrečet, když ji všechno štve a když si potřebuje tímto způsobem ulevit. Má pravdu. Mámy vlastně nemají, kde brečet. Věřte nebo ne, já jsem strašná citlivka a občas se nechám rozhodit úplnou maličkostí. Taky si potřebuju někdy někam zalézt. Nechci, aby mě děti viděly zranitelnou a aby vůbec někdy přemýšlely nad tím, jestli mě něco trápí. Má to tak i většina mých kamarádek :) Ne nadarmo se říká, že mámy jsou silné. Pláč odkládáme, abychom z něj vyráběly úsměv pro naše děti.

Pěkný den

 

 

Informace o autorovi

Tereza
Tereza
Autor s 629 příspěvky
Více informací o Tereza

Snažím se v životě nemalovat si černé scénáře. Proto mám ráda citát A. Lincolna: „Většina lidí je tak šťastná, jak šťastná se rozhodla být.“

Další příspěvky

4 Komentáře

  • Martina Zlamalikova 16. srpna 2019 06:57

    Terezko, moc krasny clanek. Mluvi mne z duse. Jen ten posledni bod se snazim doma menit. Obcas se proste vyplacu i pred detmi, aby videly, ze i mama ma emoce, je unavena, zranena a ze je to normalni. Jen tak se nauci, ze i “negativni” emoce jsou soucasti zivota a nebudou je potirat. Jinak jsem tedy zrovna vstala po probdele noci a jdu si uvarit extra silne kafe, ktere zas az tolik nepomaha

     
    • Tereza
      Tereza 16. srpna 2019 11:18

      Marti, děkuju ;-) S tím kafem jsi mě pobavila :D Ale s těmi emocemi máš asi pravdu. Já si ale jen myslím, že mám ještě příliš malé děti, aby to pochopily. Emi začíná brečet, když vidí, že brečí třeba její kamarádka nebo když brečí dlouho Miky, takže zatím ne.. Ale v budoucnu určitě chci, aby děti věděly, že když tě něco trápí, jes jasný, že i máma pláče ;-)

       
  • Eva 17. srpna 2019 20:56

    Tak tohle je fakt moc pekny,uprimny clanek od srdce! :good:

    Ja si vzdycky,kdyz jsem fakt unavena a mala ma blbej den (tedy od rana do vecera rve),rikam,ze proste fnukani mi nepomuze.Ani nadavani.A ze tohle obdobi utece tak strasne rychle a za chvili pujde s taskou do skoly a my budem jen s usmevem na ty jeji miminkovsky hystericky zachvaty vzpominat ;-)

     
    • Tereza
      Tereza 18. srpna 2019 22:29

      Moc děkuju ;-) Přesně tak, jak říkáte :)