EM

Období vzdoru a jak se z toho nezbláznit

V minulosti jsem to už lehce naťukla, ale tak teď se do toho tedy opřu naplno! Dřív, když jsem viděla vztekající se dítě v obchoďáku, jak mlátí rukama nohama do země, říkala jsem si „Proboha, co to je za fracka!“ Budiž mi omluvou, že jsem byla bezdětná!!

Období vzdoru nás tak nějak střídavě taky potkalo. Ale světe div se, vlastně mě asi ani nenapadlo o něm pořádně napsat až do teď, kdy už mi nezávisle na sobě několik čtenářek psalo, jak jsem to řešila. Prý se to má přejít, protože s tím stejně nic neuděláte. No, jak kdy podle mě. Kromě toho, že vám tečou nervy, dítě začne zkoušet, kam až může zajít a u nás to bylo tak, že Emi to fakt zkoušela. Když jsme nepovolili a vydrželi, většinou za čáru nešla. Když ano, vysvětlili jsme, že tedy takhle ne. Když něco vteřinu na to, po několikátém napomenutí, udělala schválně, dostala prostě na zadek. Ne moc, ale prostě výchovný plácnutí. A jsem přesvědčená, že to ještě nikdy nikoho nezabilo a stále je to jedním z nejlepších prostředků, jak nemít z potomka rozmazlenou „osobnost“. Teď samozřejmě nemluvím o tom, že bychom měli naše děti řezat jako žito. Doma jsme to udělali párkrát (a já to nesla hůř než Emi) a pak už jen stačilo pohrozit.

No takže. Období vzdoru měla Emi poprvé tuším kolem roku a půl. Když se začala vztekat na veřejnosti, přesně jste poznali, kdo z těch lidí, co se na vás dívají, dítě má a kdo ne. Ti, co ne, byli s názorem hotoví ve vteřině a ty co děti měli, byli plní chápavých pohledů. Jednou jsem měla chuť zakrýt si oči a prostě se na tom místě rozplynout v mlhu… a v tu chvíli mi nějaká maminka říká: „Ono ji to přejde..“ Tak strašně se mi ulevilo. Ne vždy vám tu větu někdo řekne, tak si ji zkuste říkat sami. Nijak brutální období vzdoru jsme ale neměli. Jsou situace, kdy Emi dělá věci jako by naschvál. Třeba že chce něco záměrně shodit. Řeknu jí: „Emilko, nedělej to. Spadne to..“ a ona se na mě podívá a pomaličku tou věcí po stole sune až k okraji, stále se na mě dívá, co já tedy na to.. Zopakuju: „Emi, co jsem ti říkala? Nedělej to.“ Pokračuje….. „Emi, jestli to shodíš, dám ti na zadek.“ „Ne!!!“ zakřičí na mě. „Ale jo,“ odpovím úplně vážně. „Ne!!“ A totálně se na mě naštve. Většinou to pak neudělá a když udělá, tak pokračujeme (protože tím dostáním na zadek umím většinou jen vyhrožovat). „Zvedni to.“ „Ne.“ „Emi, zvedni to nebo na ten zadek fakt dostaneš.“ „Ne.“ „Tak já počítám do pěti a jestli to nezvedneš, tak se fakt neznám. Nepustím ti pohádku a nedostaneš zmrzlinu.“ Ve finále začne brečet, protože nedat jí zmrzlinu, to je největší trest!

Ale vy jste se asi ptaly na takové ty záchvaty, že? No takhle. Prý se má nechat dítě vyvztekat a vlastně s tím tak nějak souhlasím. Ale taky jen do určié míry. Když měla Emi fakt nějakej šílenej záchvat vzteku a kopala rukama nohama, stejně jsem se bála jí jakkoliv vzít. Většinou jsem ji položila na zem  (pokud na ní už ležela, nezvedala jsem jí, bála jsem se, že se mi vytrhne a spadne). Nechala jsem ji chvíli křičet a pak jediné, co zabralo, bylo prostě a jednoduše, jít od ní kousek dál a natáhnout ruce „Pojď se přitulit.“. Většinou totiž pak vstala a než ke mně došla, tak se částečně uklidnila. Pak už se začala uklidňovat úplně, když byla u mě.

Prosím vás – na tyhle šílené amoky plácnutí přes zadek podle mě fakt neplatí a nikdy bych ji v tomhle amoku neplácla. Dítě prý ani samo neví, proč tak šíleně přehnaně reaguje a proč ten amok má a samo je z toho vnitřně vyděšené, takže ta náruč pro něj připravená je za mě ideální. Nemá se prý odcházet, aby si dítě nepřipadalo, že je na to samo. My jsme třeba dělali to, že jsme na ni přestali po chvilce mluvit a jen tam byli, když viděla, že ztrácí naši pozornost, trošku to „ztlumila“.

Pokud je hysterák kvůli nějaké konkrétní věci, nepolevujte. Pokud jste řekli jednou NE, trvejte na tom. Děti to někdy zkouší a když ty hranice povolíte, příště to zkusí zase a o kousek dál. My to takhle jedeme, někdy ale připustím výměnný obchod. Jako že. „Teď ne, protože to je jen pro holčičky, co jsou hodný. Podívej, co je tady za obrázek“ a odvádím pozornost jinam a nebo nabízím jinou variantu. „Čokoládu ti teď dát nemůžu. Bude oběd. Nechtěla bys třeba rajčátko…. (teď to zní vtipně, protože kterej blázen by vyměnil čokoládu za rajče, ale ona rajčata miluje) takže většinou se dá nalákat takhle.

Tak já bych to shrnula. Zkuste tyto varianty:

1.) Náruč

2.) Odvedení pozornosti jinam – to děláváme i v momentech, kdy brečí, že se jí něco děje. „Hele, a tam je ten pejsek z té pohádky co máš ráda…“ a většinou se opravdu o té pohádce začneme bavit nebo poslouchá a já vyprávím. Za chvíli se zapojí taky.

3.) Výměnný obchod

Doufám, že vám to pomůže. ;-)

Informace o autorovi

Tereza
Tereza
Autor s 520 příspěvky
Více informací o Tereza

Snažím se v životě nemalovat si černé scénáře. Proto mám ráda citát A. Lincolna: „Většina lidí je tak šťastná, jak šťastná se rozhodla být.“

Další příspěvky

Zanechte komentář

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)