Den otců: Všechno nejlepší, náš tatínku!

Vlastně mi dochází až teď, jak důležité je vybrat toho správného partnera pro život. Vidím to až u dětí. Když s někým jsme, vlastně máme nějaký základ, co od protějšku očekáváme, co tolerujeme, co za žádných okolností netolerujeme a na čem se shodneme a neshodneme. Na začátku jsem vlastně asi ani nebyla náročná. Stačilo, když fungovala chemie a ten kluk, jménem Vašek, byl fakt vtipnej.

S mužem jsme měli nejprve stejnou práci, vyhledávali jsme s našimi kolegy stejné hospody, tehdy ještě v dobách namlouvání mi dokonce tvrdil, že se nám líbí stejné filmy a tak když jsem se šla k němu jednou dívat na “filmopohádku” Hvězdný prach, byla jsem strašně překvapená, že tohle se může nějakýmu chlapovi líbit. No, když jsem po letech zavzpomínala, jestli si to znovu spolu nepustíme, úplně mě dostal do kolen, když řekl: “Ježiši, ty ses úplně zbláznila. Víš, jak jsem tehdy trpěl? To byla tak strašná blbost, ale prostě jsem ti nedokázal říct “ne”, a když ses ptala, jestli se mi to líbí, to víš, že jsem ti nemohl říct, že to je blbost.” (normálně mě utáhl na vařený nudli!!)

Takže dobře – stejné filmy už ne. Na něčem se shodneme, ale pak se chci podívat na nějaké scifi nebo lehké fantasy jako je Divergence nebo Katnis Everdeenová v Hunger Games a muž z toho má málem infarkt. Většinou zaznívají věty jako: “Hm, a teda tohle je jako robot? A tohle je někde v budoucnosti jo? A tenhle týpek je takovej a makovej?” Jako chápete, že můj muž se mnou nedávno poprvé viděl Vetřelce??!?! Jako Vetřelce! Nevěřila jsem, že existuje někdo, kdo to neviděl, takže jsem mu musela vysvětlovat, že má místo krve kyselinu a jak klade do lidí vajíčka. No bavil se u toho dost a já se mlátila do hlavy, že tuhle skoro už vlastně klasiku neviděl!! Tak prosím ne, u filmů už u nás panuje naprostá upřímnost.. Filmy jsou ale to poslední, co vlastně u vztahů řeším a co by se asi mělo vůbec řešit, že jo :) (no protože sorry – jinak by to kvůli tomu Vetřelci bylo asi na rozchod. Ono bohatě stačí, že se mnou poprvé viděl i Terminátora-ježiši doufám, že se nepletu, pokud ale jo, tak rozhodně viděl maximálně dvojku a nevěřím tomu, že celou)

Můj muž mě sbalil na svůj smysl pro humor. Hodně se spolu nasmějeme, ale hlavně! Vždycky, ale vždycky v něm najdu oporu a podporu v tom, co chci dělat, i když s tím nemusí nutně souhlasit, má mě rád takovou, jaká jsem a věřte, že někdy to není jednoduchý mít mě rád. Ale to nejvíc, to nejdůležitější je pro mě to, jaký máme teď vztah, když jsme rodina. Někdy se neshodneme na výchově dětí, někdy se kvůli dětem hádáme, někdy jsme na nože i kvůli totálním pitomostem (kvůli těm se teda hádáme většinou), ale nikdy by mě vlastně nenapadlo, jak moc je důležité vybrat si správného otce svých dětí. Až teď, když je máme. Teda samozřejmě, že napadlo, ale myslím to trochu jinak. Když vidím, jak to má spousta mužů hozený, že děti má vychovávat od rána do večera manželka, pánové si dělají program, jaký oni sami chtějí, jako by byli stále single nebo minimálně pouze s partnerkou bez dětí, chovají se tak, jako by se v jejich životě vůbec nic nezměnilo. Někdo to má prostě jinak nastavené. Neodsuzuju to, ale jsem ráda, že “to” nemám doma.

Naštěstí pro nás, já i Váša vnímáme spoustu věcí dost podobně. S výchovou se dokážeme domluvit, nejsme třeba příznivci toho, že rodiče jedou kdoví kam na dovolenou bez svých dětí. Oba si chceme dát bez dětí maximálně víkend, ale jinak s nimi chceme sdílet všechny naše dovolené, protože naše děti v našem životě jsou, tak proč bychom je měli oddělovat? Kdysi jsme cestovali sami, protože jsme byli sami. Teď už je máme a chceme jim všechno ukázat, naučit a všechno s nimi prožít. Naši rodiče to dělali stejně a možná v tom bude zakopanej ten pes

Dnes je den otců, tátů a tatínků. Často jsou to jen oni, kdo má nervy z toho, aby se o svoji rodinu dobře postarali, přinesli domů dost peněz na všechny ty nutné pitomosti, které koupíte a vlastně ani nevíte, kam ty peníze šly. Tatínky, kteří nás často zastíní už jen tím, když dorazí domů z práce, ale přejme jim to. Já to beru tak, že tohle mému muži vynahrazuje alespoň částečně to, že děti nevidí celý den.

Tak dnes, ke dni otců.. Jsem strašně vděčná a každý den děkuju (no možná někdy zapomenu, když jsem totálně mrtvá nebo když bych tě nejradši kopla do zadku), že jsme se našli, že jsi tátou mých dětí, že za námi spěcháš z práce domů, že mi vycházíš vstříc v mých přáních, i když je někdy těžké je realizovat, že jsi tady vždycky pro naše děti a pro mě. Že když s tebou nemluvím, umíš si mě usmířit, že když je mezi námi napětí, řekneš: “Pojď se přitulit, to manželství se samo neudělá.” Že mě vracíš nohama na zem, když mám tendence létat v oblacích častěji než je zdrávo a že tě naše děti milují jako nikoho na světě. Vždycky, když Emi křičí “táta” pokaždé, co tě vidí ve dveřích, je to pro mě balzám pro moji leckdy unavenou duši a dobíjí mi to baterky (a taky to, že pohlídáš děti a já můžu vyrazit s holkama ven). Tak minimálně do dalšího dne otců ti přeju pevné nervy s námi třemi, protože znáš to – někdy je víc smíchu, jindy víc pláče nebo odmlouvání, někdy je zalité sluncem úplně všechno a jindy máme pocit, že si odneseme nervy v jednom kýblu minimálně. Ať už to či ono, vždycky jsem ráda tam, kde jsme spolu a našimi dětmi.

Tak všechno nejlepší, náš tatínku!