lecht

Lechtání dítěte rovná se týrání?

Nedávno mi napsala kamarádka. Musím se přiznat, že na téma, o kterém mě do teď ani ve snu nenapadlo uvažovat nějak víc. „Teri, mám jednu prosbu. Už od prvního dne vím, že malého nebudu nikdy lechtat. Už jsem ale úplně na mrtvici z toho, jak mu chtějí všichni (včetně úplně cizích lidí) polechtat chodidlo. Nevím, jak to vnímáš ty, ale nemohla bys k tomu něco napsat? Já to pak rozešlu úplně všem, co mě štvou, protože podle mě je to týrání. Reakce je sice smích, ale se smíchem to vůbec nesouvisí. Je to jen reakce centrální nervové soustavy. Já jsem mu teď dokonce objednala i boty, i když je vůbec nepotřebuje. Má je jen jako ochranu. Pořád se všem snažím říkat ať to nedělají, ale reakce jsou vždy stejné: „A proč?“

Nebudu tvrdit, že mě ta zpráva nepřekvapila. Chvíli jsme si spolu psaly. Kámoška měla pozjišťované všechny možné informace, co se lechtání týče a přišlo mi to docela zajímavé. Doma normálně Emi lechtáme a každý to přece známe z dětství. Vlastně asi neznám nikoho, kdo své dítě nelechtá nebo nad tím uvažuje stejně jako kamarádka.

Emi se u toho vždycky směje jak šílená a vždycky jsem měla pocit, že se jí to líbí. A ona to je reakce centrální nervové soustavy? Hm..  Když se na to podívám sama u sebe – já sama lechtání přímo nesnáším. Jako fakt nesnáším. Není mi to vůbec příjemné a ani jako dítěti mi to nijak extra k srdci nepřirostlo. Když mě někdo v rámci „zábavy“ zlechtal, fakt se mi to nelíbilo. Ale, že by to bylo týrání?

Jako, když se to vezme kolem a kolem a mrknete se do historie, lechtání se tehdy opravdu praktikovalo jako mučící technika. Většinou u vysoce postavených lidí, aby na nich nebyly vidět známky tělesných trestů. Po šíleném „lechtacím maratonu“ pak často přicházelo totální vyčerpání. Teď ale žijeme v jednadvacátém století! Žádné mučírny u nás v Česku nejsou (teda asi jsou, co se týče nějakých podniků s placenými sexuálními službami :D To vám ale nepotvrdím, protože jsem na takovém místě nikdy nebyla). Zpátky ale k věci. O tom, že bychom lechtáním naše dítě týrali, jsem fakt nikdy takhle nepřemýšlela. Pro mě by to možná bylo týrání, dělat to někomu déle než pár minut.. Ale koho to vlastně baví déle? Já udělám Emi šimry šimry na bradičce v rámci mého rozmazlování a manžel ji lechtá občas po koupání, někdy občas chvilku přes den…

Přečetla jsem si tedy i článek, který mi poslala kámoška, ale pak jsem našla i jiný, kde se zase píše, že lechtání upevňuje vztah mezi rodiči a dítětem. No… co se týče upevňování vztahů – s rodiči ho mám pevný dost, ale že by mi k tomu pomohlo lechtání, které nesnáším, to vylučuju  :wacko: Spíš si ale říkám, že bychom se měli řídit jako u všeho ostatního. Tedy – všeho s mírou. Stejně jako nedáte dítěti ke svačině dvě kila čokolády, tak ho asi nezlechtáte tak, aby nevědělo, jestli se smát nebo plakat. ;-)

Co mi ale hlava opravdu nebere, je to, o čem už psala Miri v článku Věci, které maminky vytáčejí a do čeho jste se také zapojily s vlastními názory u nás na Facebooku. A to fakt, že okolí často vůbec nerespektuje naše přání, když se setkává s našimi dětmi. I když si někdo o mojí kamarádce může myslet, že je kvůli tomu lechtání blázen, tak ve chvíli, kdy řekne někomu „ne, tohle mému dítěti nedělej“ by měla být vyslyšena a její přání respektováno. Stejně jako vy, maminky, když jste nám psaly, že vám vadí, když lidé dávají pusinky vašim dětem na pusu, sahají jim na obličej nebo si je berou bez souhlasu do náruče.  :wacko:

Informace o autorovi

Tereza
Tereza
Autor s 409 příspěvky
Více informací o Tereza

Snažím se v životě nemalovat si černé scénáře. Proto mám ráda citát A. Lincolna: „Většina lidí je tak šťastná, jak šťastná se rozhodla být.“

Zanechte komentář

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)