nozicky

Matky v depce: Proč jen jsem to dítě měla?!

Tak jo. Čím dál častěji na mě vyskakují články jako: „Měla jsem to dítě mít?“ A v těchto článcích autorky popisují bezmoc, hledají svůj ztracený život, vadí jim větší číslo oblečení, to, že dítě nespí tak, jak by mělo (jak by vlastně mělo?! Ono to je nějak na předpis? Jedeme podle nějakého mustru?). Nechápou zasněné happy mámy, které tvrdí, jak jim dítě otevřelo oči a že to je to nejkrásnější na světě. A ony samy to takhle necítí. Nesoudím je, občas na mě taky padne depka, protože mám pocit, že i přes pomoc manžela jsem v tom sama, ale ne – nepřidám se k nim. Můj starý život mi nechybí. Pařit už mě stejně nebavilo a když jsem si dítě přála, bylo mi jasné, že do baru třikrát týdně asi jen tak nepolezu.

Jestli je to těžké? Ano, je. Jestli většinou nemůžu jít s manželem sama na večeři? Ano, často nemůžu, protože logicky nemůžu nechat dítě doma, aby se o sebe samo postaralo. Ne, netvrdím, že to máme doma předpisové a zalité sluncem. Sem tam mi ujíždějí nervy jako většině maminek. Například nedávno, když dcera nechtěla spát, plakala, já nevěděla, co jí je. „Je to tím průjmem nebo jí zase rostou zuby?“ Pokaždé, když jsem jí dala do postýlky, když už jsem si myslela, že už mi v náručí konečně usnula, spustila znovu řev. Po hodině a půl, kdy jsem radostí málem vypískla, že už spí, vydržel tenhle stav patnáct minut. Pak se v postýlce posadila a vše začalo nanovo. Vzdala jsem to, přenesla ji za mnou do obýváku a pustila jí pohádky. Nakonec šla spát až po desáté hodině večer a já velmi ztěžka vítala s kyselým úsměvem manžela, který se vracel z fotbalu, ve dveřích.

Ano, poslala jsem mu během večera pár esemesek: „Já už nevím, co s ní.“ „Pořád křičí.“ „Tohle snad nikdy neskončí.“ Byla jsem strašně unavená a chvílemi jsem brečela s ní. Zrovna v ten den jsem si strašně potřebovala odpočinout a nemohla jsem. Vím, že to máte někdy asi stejně. Vím, že ne vždy to je tak, jak si to nalinkujeme. Vím, že když dítě přes den usne, máme milion dalších povinností. Já třeba už týden v koši hromadu prádla, které přetéká. Tedy přetékalo. Do té doby než jsem se asi dvě minuty nedívala a naše dcera mi to „roztřídila“ tak, že v naší šatně nenajdete jediný kousek, kde by byla vidět podlaha. Oblečení úplně všude, manžel se ptá, jestli budu ještě někdy v životě žehlit a já si nejsem jistá, jestli na to dokážu odpovědět. Naštěstí se z toho nehroutíme, nebědujeme nad tím, že chceme zpátky svůj ztracený život, jako to čtu v článcích, které jsou poslední dobou hitem internetu.

Jestli jsem někdy řekla: „Vem si jí, prosím tě. Já už to dnes nedávám?“ Ano, řekla. Chvíli na to jsem to ale byla já, kdo šel zjistit, proč brečí a jestli je v pořádku. Nemohla bych ji tam jen tak nechat. Nikdy jsem ji nenechala vyřvat. Pořád si připomínám, že pláč je více méně jediný způsob, jak s námi může komunikovat. Snažím se nerouhat, protože spousta párů na své miminko čeká dlouho. Některé se ho nedočkají celý život a věřím, že se modlí za to, aby mohli být aspoň jednou jedinkrát otrávení z toho, že jejich potomek řve na celé kolo a nemohou jej utišit.

Někomu články typu „Zrovna teď své dítě nemiluji“ zvednou náladu, ale mně ne. Proč by měl? Náladu mi zvedne manžel tím, že mě obejme nebo dcera, když za mnou přijde a přitulí se, a opravdu si nedokážu představit zpátky svůj starý život bez ní. Radši než vymetat bary a tlachat o blbostech s týpkama, které už stejně v životě neuvidím, budu klidně přebalovat nebo si zajdu s manželem a dcerkou do ZOO. ;-)  (a sem tam pochopitelně s kamarádkami na večeři, abych z toho nezblbla)

Tímto článkem samozřejmě nechci říkat, že jsem lepší než někdo, kdo o sobě pochybuje tak, že si říká právě tu otázku „Měla jsem to dítě mít?“ (a pozor! Teď nemyslím jen pochybování o sobě, které zažívá spousta maminek. Podle loňského průzkumu v Německu skoro pětina dotázaných z 1200 rodičů řekla, že kdyby se rozhodovali znovu, děti by neměli!) A právě tohle nechápu. Neříkám, že každý nemůže mít svůj názor. Ať ho má. Já jim ho neberu. Jen říkám, že to nechápu.

Jsem šťastná, že jsem mámou! …i když někdy padám na hubu. Pokud se hroutíte, myslím, že je důležité umět si říct o pomoc partnerovi, mámě, tchyni nebo kamarádce. Pokud už to nedáváte, jednou za čas od dětí na pár hodin zmizte třeba na masáže, večeři s kámoškama (a pokud jsou tak skvělé, jako některé moje, dovezou v čase, kdy už vaše dítě spí, tu večeři i k vám domů) nebo si jen tak samy zajděte na procházku vyčistit si hlavu. Nebo pokud to jde, zkuste částečně pracovat. I když vím, jak je to náročné. Sama pracuji po večerech, když dcera spí, pro jeden online magazín. Právě díky tomuhle mám pocit, že to jsem pořád já. Že jsem nejen mámou v pokydaném triku od přesnídávky, která za den postaví milion věží z kostek, ale i manželkou, která se stále umí hezky obléct a nalíčit, že nejsem zoufalou, plačící matkou, která doma sedí permanentně s umaštěnými vlasy ve vytahaných teplákách. Že můj názor stále ještě někoho zajímá (zdravím do práce! ;-) ).

Pro rodinu všechno. Je pro mne na prvním místě. Aby byli ale všichni spokojení, musím být přece spokojená i já. To zní jako jednoduchá rovnice, nemyslíte? Zkrátka a dobře, až vám někdy to objetí malých dětských ručiček nebude stačit, vypněte „máma nastavení“, zapněte manželovi „táta režim“ a dobijte si baterky mimo domov. Vše pak půjde líp. ;-) Já tomu věřím. A vy?

PicsArt_07-19-10.59.14

Za náhledové foto dětských nožiček děkujeme fotografce Radce Pipotové

Informace o autorovi

Tereza
Tereza
Autor s 383 příspěvky
Více informací o Tereza

Snažím se v životě nemalovat si černé scénáře. Proto mám ráda citát A. Lincolna: „Většina lidí je tak šťastná, jak šťastná se rozhodla být.“

Zanechte komentář

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)