DSC_4393

Vstávej, mámo! Já už mám ráno!

„Vstávej! Chci si hrát!“ Kdyby dcera uměla mluvit, věřím, že právě tuto větu bychom od ní v noci s manželem poslední týden slýchávali. Obvykle usíná mezi sedmou a půl osmou večer a až do nedávna se budila ve čtyři na mléko, hned usnula a spala až do osmi. Před týdnem si to ale asi tak nějak rozmyslela a rozhodla se, že život je příliš krátký na nějaké vyspávání. Nebo jinak si nedovedu vysvětlit, proč se vzbudí ve tři čilá jako rybička a až do pěti nespí. Pak se nakonec umoudří a usne. Že by z lítosti nad námi – jejími zničenými rodiči?

Kdy se tohle vlastně stalo??! Vždycky spala tak, že jsme se s mužem ráno budili docela fresh. Teď si to zařídila takhle: Ve tři se vzbudí, přebalím ji, nakrmím a nenásleduje spánek, ale: Otáčí se na břicho, hraje si s dudlíkem, je naštvaná na dudlík a nakonec vyhlašuje smrt dudlíku! A tak s ním mlátí do čela postýlky a když je s ním hotová, vyhazuje ho z postýlky jako vrah v lese svoji oběť! Následuje šílený smích. Myslím, že kdyby uměla takový ten zlodušský, jako bývá v pohádkách, stopro by nám zněl v uších další tři dny.

Nechovám ji – vím, že spát nechce a moje záda jsou ve stavu, kdy jsem ráda, že jsem ráda. Zvedám dudlík, otáčím jí po stopadesátéprvní na záda, protože nechci, aby se po jídle poblinkala a já bych musela převlékat nejen ji, ale i prostěradlo. Vteřina nepozornosti a je zase na břiše. Navíc se otočila tak, že vypadá jako vězeň. Drží se šprušlí (sorry jako-neznám pro ně spisovný výraz) a hlavou se sem tam nechtěně praští o ohrádku, takže pochopitelně začíná pláč. Dávám dudlík, je na zádech, klidná. Asi vteřinu. Ve chvíli, kdy se otočím zády a nakračuju zpátky do peřin (mám to asi tak jednu desetinu kroku), už je zpátky na břiše a směje se, bere dudlík do ruky a dává si s s ním další kolo. To už je vzhůru manžel a hlásí se ke slovu větou: „Pane bože, prooooooč?!?!“

Znovu zvedám dudlík, otáčím dítě, které se mi směje přímo do xichtu. Je to schválně? Možná, že je. Ve tři ráno už nepochybuju nad ničím. Tedy ne ve tři! Už jsou čtyři. To jsem opravdu hodinu zvedala dudlík a nevěřícně sledovala, jak se moje dítě baví na můj účet? (no dobře – já vím – že tak daleko s humorem ještě není) Po první hodině mé pohyby nabývají na lenosti a začínám být možná malilinko imunní. Vstává tedy manžel a otráveně pronáší do dětského smíchu: „Jdi spát.“ Nejprve si opře hlavu o postýlku a sleduje, jak náš malý ďábel opět vyhazuje dudlík, usměje se a otáčí se opět na břicho (po kolikáté asi?). Po pár minutách to muž nevydrží, bere dceru a chodí s ní po pokoji. Vypadá úplně stejně jako já – dost jetě (aspoň v tom nejsem sama). 

Když přichází chvíle, kdy na sebe začínáme únavou vrčet, radši usínám, pak omámeně vnímám fakt, že ji dává SPÍCÍ do postýlky. Ráno. Seznamte se: Pan a paní Zombiovi! A kdybych chtěla být moderní, dám to bez -ovi- (stejně se -ová- už nenosí). Takže prostě Zombie. Když to vezmu kolem a kolem.. (hodně kolem) Vlastně byl můj život do teď (než přišla Emilka) dost nudný. S manželem jsme šli spát a spali jsme. Nudně jsme spali. Prostě noc. A nic. A spánek. Zavrtaná pod peřinu – nic mě nerušilo! Teď jsem utahaná jako kotě. No – a pak se ráno na mě ta malá zlobivka usměje a stejně to je hezčí než ty „nudné“ noci. ;-)

Když jsem před dvěma dny dala na Facebook Matek svoji nevyspalou fotku, překvapilo mne, kolik z vás pod ni psalo, že to má úplně stejně! Dobily jste mi tím, holky, baterky. Tak snad já je teď dobiju vám. Jak vidíte – nejste v tom samy! ;-)

Mimochodem, tady je něco málo o uspávání dětí: Uspávání dětí se mění

Náhledové foto: Radka Pipotová

Informace o autorovi

Tereza
Tereza
Autor s 423 příspěvky
Více informací o Tereza

Snažím se v životě nemalovat si černé scénáře. Proto mám ráda citát A. Lincolna: „Většina lidí je tak šťastná, jak šťastná se rozhodla být.“

1 komentář

  • Tip pro rodiče, aby dítě spalo až do rána… – Matky v nesnázích
    13.2.2017 - 7:03

Zanechte komentář

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)