ladkan

Laďka Něrgešová: O touze po dítěti a tajnostech před manželem

Když jsme se s Laďkou na rozhovoru domlouvaly, bylo mi jasné, že nepůjde o stručných pár vět. Za prvé ani jedna nezavřeme pusu a za druhé – od té doby, co se naše holky narodily, jsme spolu tak nějak průběžně v kontaktu. Takže toho o ní vím docela dost. A když takhle spoustu věcí víte, o to těžší je pak dělat s tím člověkem rozhovor. Během toho, co jsme si stihly dát spolu oběd a kávu, mi prozradila všechno od porodu, po výběr jména, reakce své rodiny na druhé těhotenství a dokonce si, narozdíl ode mě, všimla, že po mně pokukuje fešák od vedlejšího stolu. Jí prostě nic neunikne ani ve chvíli, kdy se rozplývá nad svou téměř petiměsíční dcerou Medou.

O druhé dítě ses pokoušela s manželem docela dlouho. Byla jsi už smířená s tím, že Adam bude jedináček?

To jsem teda nebyla smířená! Pořád jsem chtěla a doufala. Ono se to teď špatně zpětně říká, když všechno klaplo (smích).

Byl nějaký časový horizont, do kdy sis říkala, že to budeš zkoušet? 

Já jsem spíš veškeré úsilí první dva roky věnovala tomu, že chci, aby to klaplo a pak vlastně druhý dva tomu, že jsem se psychicky připravovala na to, že to neklapne. Ale že bych si řekla: “Ty jo kašlem na to,” to nikdy. Já jsem si řekla, že do nějakýho věku, a neprozradím jakýho (smích), to budeme zkoušet a pak končíme. Jenže pak jsem to posunula o půl roku, o rok, o další rok a pak už jsem si říkala: “Čtyřičítka na krku, to už trochu přeháníš!!”

Poznala jsi, že jsi těhotná ještě před tím než sis udělala test?

Já jsem si ho nedělala! Já jsem to okamžitě poznala.

Tak to chci vysvětlit. Kdy přišla úplně první myšlenka “jsem těhotná”?

To vím naprosto přesně, protože když chceš čtyři roky otěhotnět, víš naprosto přesně, kdy přijde menstruace a ovulace. Vím, že to je strašný někomu sdělovat, ale tak to prostě je! A já jsem věděla, v jaké fázi cyklu se nacházím. Telefonovala jsem zrovna s kamarádkou, seděla jsem na posteli a najednou z ničeho nic jsem přestala mluvit, protože jsem ucítila strašnou bolest břicha a ona říká: “Co je?! Něco se stalo?” A já: “Ne, já si myslim…. Já si myslím, že jsem těhotná!” Asi to byla ta chvíle, kdy se to uhnizďovalo. Já jsem strašně přecitlivělá v těhle věcech. Jsem opilá po dvou deckách vína, všechno na mě strašně působí a bolest cítím desetkrát hůř než ostatní. Od té doby jsem se pozorovala a viděla, že se dějí přesně ty věci, co by se měly dít. A toho ducha na těhotenském testu jsem pak viděla mnohem dřív a jenom se zesiloval. Všichni říkali, že je to jenom duch, že “to” může ještě odejít. Já ale říkala, to neodejde!!

Kdy jsi to řekla Járovi? (manželovi, pozn.red.) 

Járovi jsem to byla připravená neříct, protože se nám už několikrát stalo, že jsem to řekla a pak “to odešlo”. Nechtěla jsem ho trápit. Věděla jsem, že psychicky z toho budu v háji sama a nechtěla jsem do toho namáčet i jeho. Chtěla mu to říct až s velkou slávou, třeba po dvou, třech měsících, že to teda je. Jenže jsem zapomněla, že jsme spolu s manželem tak dlouho, že tohle před ním neutajím. Stejně tak jako on přede mnou neutají miliony jiných věcí.

Tak to jsem zvědavá, jak jsi to propálila..

Já jsem se prostě zřejmě začala chovat divně. Už jsem věděla asi týden, že jsem těhotná. Věděly o tom tuším dvě, tři nejlepší kamarádky a nikdo jinej. Protože těm by to neublížilo, kdybych o to přišla. Pekla jsem maso k večeři, otevřela jsem tu troubu, vzala jsem ten hrnec a chtěla jsem ho postavit na ten sporák. Tak, jak ti to říkám. BEZ RUKAVIC! Pustila jsem ten hrnec po vteřině, kdy jsem si totálně spálila ruce. Mně se tyhle věci, kdy jsem úplně nepoužitelná, v těhotenství stávají. Takže jsem pustila ten hrnec, přilítnul Jára, já řvala jak tur. On mi dal zmraženou kukuřici do jedný ruky, hrášek do druhý, kouká na mě a řiká: “Co děláš?!” Otočil se, šel dokoukat fotbal, v tu chvíli se zastavil, znovu otočil a říká: “Ty jsi těhotná, viď?”

A ty?

Já jsem dostala strašněj záchvat smíchu a zeptala se: “Jak to víš?” A on na to: “Já nevím, ale deset let jsi nevzala vařící hrnec do rukou.”

Takže tajit to před okolím a v práci bylo jednodušší?

Celé tři měsíce mi bylo špatně. Řešila jsem, jak přežít do dalšího dne, musela jsem chodit do práce, předstírat, že se nic neděje a všem vysvětlovat, že mám jen strašnou kocovinu, protože  jsem se strašně opila.

Kdy přišel takový ten zlom, kdy ses přestala bát, že by to třeba nemuselo klapnout?

Bála jsem se hlavně na začátku, kdy mě všichni strašili, že v mým věku to a tamto a pořád opakovali: “Ve vašem věku byste měla počítat s tím a tím a nebo vůbec nepočítat. Protože ve vašem věku…” a pořád dokola. To, že rodím po čtyřícítce byl červenej dvojitej vykřičník pro všechny. Já jsem byla ale v klidu. Cítila jsem, že to klapne.

Bylo to jiné než s Adamem?

S Adamem jsem se bála mnohem víc. To jsem byla totálně vystresovaná z každýho píchnutí v břiše a tady vůbec. Věděla jsem, že nehrajeme o to, jestli to bude nebo nebude, ale o to, jestli to bude nebo nebude zdravý. To mě děsilo víc než kdybych o to přišla. Respektuju statistiky a doktory a vím, že být matkou po čtyřicítce je o kejhák. Toho jsem se taky bála.

Co všechna ta vyšetření, které těhotné absolvují?

Dopadly špatně triple testy. Tím to začalo. To jsem se poprvé trošku sesypala. Říkala jsem si ale, že to jsou pořád jenom nějaký tabulky, nebudu to hrotit a počkáme na plodovku. A při čekání na plodovku to bylo asi nejvíc, co jsem se bála. Těch 48 hodin nebo jak dlouho to trvá ty výsledky. Když jsem tam ale zavolala a řekli mi, že to je v pořádku, tak to ze mě spadlo a vydrželo to až do porodu.

Když už jsi začala o porodu, byla jsi nějakou dobu v nemocnici. Jak to bez tebe zvládal Adam?

Ještě před tím než se to spustilo, tak jsme se byli podívat, jak dostává vysvědčení. Hlídání jsme měli domluvené s babičkou, protože má veškeré zázemí pro štěstí všech dětí světa, takže jsem věděla, že s ní bude v pořádku. Ale já jsem to snášela špatně. Nejsem zvyklá být bez něj dlouho a v tom Motole jsem byla nějakých deset dní, protože se nám to trošku zkomplikovalo.

Nemohl přijít na návštěvu?

Byly tam zakázané návštěvy dětí. To je to, co mě nejvíc děsilo. Že ten Adam, kterej mi posledního půl roku každej den líbal břicho a ptal se: “Kdy už, kdy už, kdy už?” bude poslední, kdo tu ségru, na kterou se tak strašně těšil, uvidí. Tak to se přiznávám, že jsem ho tam jednou propašovala.

Co jsi udělala!? Prosím tě, jak se pašuje dítě?!?

Hodíš přes něj plachtu (smích) a schováš si ho pod břicho. Néé, dělám si legraci. Hele já se o tom nechci bavit, protože to bylo na tajňačku. (smích)

No to dělej! Kápni božskou!!!

Neřeknu tooo. Nikdo o tom do teď nevěděl! Jako chápej! Když jsem tam byla deset dní a ten Adam mi brečí do telefonu, že už ji chce vidět…

Chápu.

Já jsem se strašně uklidnila, když tam přišel. Věděla jsem, že je naprosto zdravej a byl tam všeho všudy jen dvacet minut. Takže jsem věděla, že tam pašuju fakt sterilní dítě! (smích)

A jaké to setkání bráchy se ségrou bylo?

…pokračování tady ;-)  

meda

Informace o autorovi

Tereza
Tereza
Autor s 295 příspěvky
Více informací o Tereza

Snažím se v životě nemalovat si černé scénáře. Proto mám ráda citát A. Lincolna: „Většina lidí je tak šťastná, jak šťastná se rozhodla být.“

3 Komentáře

  • Olga Mezerova 9. listopadu 2016 20:10

    Je moc fajn, ze to vsechno dobre dopadlo. Prejeme at ji mala dela Jen samou radost

    • Tereza
      Tereza 9. listopadu 2016 20:21

      Vyřídíme ;-)

  • Laďka Něrgešová (pokračování): Jak nás syn převezl – Matky v nesnázích
    10.11.2016 - 7:00

Zanechte komentář

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)