2016-10-18-09-12-29

Jak nebýt zfetovanou matkou

Představte si, že máte svátek (dobře, vy co ho máte právě dnes si to asi úplně představovat nemusíte) a vaše drahá polovička vám chce udělat radost. Zajistí hlídání a objedná stůl ve vaší oblíbené restauraci a vy to pak jednou jedinou věcí zkazíte. Jakou? To se dozvíte na konci mého sobotního příběhu.

Manžel k nám pozval své rodiče a sestru, aby hlídali naši dcerku, zatímco my jsme měli jít spolu na večeři do mé zamilované sushi restaurace Yami. Začala jsem tam chodit asi před deseti lety s mojí kamarádkou. Od té doby jsem zažila snad všechny rekonstrukce, kterými ten podnik prošel a hlavně – naučila jsem tam mého manžela, aby si zamiloval sushi.

Muž tam udělal rezervaci, já ze sebe udělala člověka a jeli jsme. Dali jsme si romantickou procházku po Staromáku, pak večeři s dokonalým švestkovým vínem, co tam mají, pak se pokochali ne příliš povedeným Signal festivalem na Staromáku a u Contíku a jeli domů..

Jo!!! Málem bych zapomněla proč to všechno píšu. V té restauraci na mě přišla moje super alergie. Samozřejmě opět nevím z čeho. Nechtěla jsem manžela znervózňovat a nenápadně jsem si vzala prášek proti alergii.. Byla to jiná značka než jsem zvyklá a pocit úlevy nepřicházel. Říkala jsem si, že nechci skončit na kapačkách jako minule (příběh čtěte tady) a tak jsem si OPĚT NENÁPADNĚ vzala prášek. Tentokrát to byla ale půlka Medrolu, který mám pro akutní případy.. A teď už střih, jsme v autě na cestě domů..

Manžel: „To jsme to stihli nějak rychle. Nechceš se ještě někam podívat?“

Já: „Hele ani ne. Pojeďme. Aspoň se vaši nedostanou domů tak pozdě.“ A v tu chvíli mi docházelo, že mám tak trochu problém artikulovat… Přijeli jsme domů, já se letmo pozdravila s tchyní a tchánem, které šel manžel vyprovodit, a lehla jsem si na gauč. Mohla to být minuta? Dvě? Možná maximálně tak čtyři?!?! A byla jsem tuhá! Tuhá jako balvan!

Manžel: „Zlato! Zlato, vstávej! Ty spíš? Ty jsi úplně tuhá!“

T: „Já jsem si vzala prášky proti alergii, jiný než beru,“ zabrumlala jsem ze spaní.

Manžel: „Terís, vstávej. Máme mít hezkej večer, máš svátek. Pamatuješ? Hele mrkni na tenhle trailer. Na tenhle film bychom mohli jít!!“

Sebrala jsem všechny síly, co jsem v těle našla a pootevřela víčka. Vteřinu na to jsem usnula i u toho traileru!!! Kdybyste mě chtěli zabít, ani za prase si nevzpomenu, co to bylo za film! A hlavně! Manžel tvrdí, že mi ukazoval tři ty trailery ze tří filmů!!! Pak to vzdal, protože jsem byla prostě úplně mimo. Jediné, na co si vzpomínám, bylo to, že jsem se sebrala a šla do sprchy, doploužila se do postele a pak až to vstávání k Emilce v 5 ráno. A manželův večer? Naštěstí se z toho nezhroutil. Zavolal kamarádovi a zahráli si na Xboxu Fifu. Teď už jen vtipkuje, že až si bude chtít zase zahrát, nadopuje mne Medrolem, abych nekladla odpor. :good:

Snad to dávkování příště odhadnu líp!  :unsure:

 

Informace o autorovi

Tereza
Tereza
Autor s 399 příspěvky
Více informací o Tereza

Snažím se v životě nemalovat si černé scénáře. Proto mám ráda citát A. Lincolna: „Většina lidí je tak šťastná, jak šťastná se rozhodla být.“

Zanechte komentář

:bye:  :good:  :negative:  :scratch:  :wacko:  :yahoo:  B-)  :heart:  :rose:  :-)  :whistle:  :yes:  :cry:  :mail:  :-(  :unsure:  ;-)