„Ty se máš, že máš kámošku, která je taky těhotná. Já byla tehdy sama v mém okolí a docela mě to mrzelo. Jezdila jsem kočárem dvakrát denně po stejné trase a popovídala si tak akorát se sebou,“ svěřila mi dávná kolegyně. Kámoškou měla na mysli Terku, moji parťačku-blogerku. 
„Tak určitě,“ musela jsem jí dát za pravdu. 
Je fajn, když máte s kým probrat všechno, co momentálně prožíváte a ještě poprvé. Spousta věcí kolem těhotenství je pro nás ,španělskou vesnicí´a když jsme dvě, nepřipadáme si aspoň jak z Marsu.
Ale je mi jasné, že když kámošky nejsou, tak prostě nejsou. A už vidím, jak s vámi sdílí nevolnosti nebo nákup dupaček a dudlíků holky, které se víc pobaví někde v baru nebo ve fitku, kde makají na své už tak dokonalé postavě do plavek. Jak jsem se ale přesvědčila, ke kamarádce můžeme kolikrát přijít jak ,slepá k houslím´.
Mám za sebou druhý screening (což je takový velký a detailní ultrazvuk miminka, to kdyby třeba budoucí maminky ještě neznaly). Naše štěstí má už 505 g a jak mi bylo řečeno, odpovídá to váze zhruba jednomu sáčku rýže. 
Než jsem byla ale na řadě, proseděla jsem skoro dvě hodiny v čekárně a z nudy jsem sledovala všechno, co se kolem mě dělo. Všimla jsem si položeného koberce určeného dětem na hraní, se spoustou kostiček a stavebnic, takový ten s vykreslenými silnicemi a kolejemi. Když k němu přišla jedna mladá maminka se svým zhruba rok a půlletým chlapečkem a v zápětí se přidala i další s o něco mladší holčičkou. Obě zuly svým dětem boty a nechaly je, ať si hrají.
Holčičku ale mnohem víc než kostičky a stavění báboviček zajímaly odložené botičky chlapečka, do kterých se s šibalským výrazem zničehonic začala nazouvat. Chvíli ,bojovala´ s obrácenou botou, a když nad ní vyhrála, přišel na řadu další oříšek – suché zipy. I s nimi si ale šikovně poradila a tak už nechybělo nic, aby v botkách vychodovala po čekárně. Sem a tam, tam a sem. Všem nastavovala nohy, aby viděli ,její´ nové botičky. Holt, milovnice bot se pozná už odmalička. 
Chlapeček v tu chvíli ale zahodil stavebnici, nechal rozestavěný komín komínem a nespustil oči ze svých modrých bot. Když to maminka té holčičky zbystřila, zeptala se jeho maminky, zda to nevadí. Snažila se jí vysvětlit, že její dcera boty miluje a je schopna, se nazout i do gumovek a vyrazit v nich ven. „No, když nám je vrátíte,“ vypadlo jen z druhé maminky. „My si nevezmeme modré a nenecháme vám růžové,“ smála se maminka holčičky. „Já jen, že v nich potřebujeme ještě nějakou dobu chodit,“ snažila se chlapečkova maminka situaci už zlehčit, zatímco její syn stál pořád bosky na koberci bez sebemenšího pohybu.
Bylo mi ho líto, ale když ta holčička byla v cizích botičkách tak šťastná. 
Pak už mě zavolali. Když jsem ale po zhruba dvaceti minutách odcházela, maminky už seděly vedle sebe a rázem si vyprávěly, jako kdyby se znaly roky. Takže holky, i tohle je způsob, jak si můžeme najít fajn kamarádku, se kterou si můžeme rozumět.
Kde jste našly kamarádku vy? Napište nám, těšíme se na zajímavé historky. 
Foto: Radka Pipotová, https://www.facebook.com/radkapipotovaphotography/?fref=ts
